OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deathcore ikona SUICIDE SILENCE se po tragické smrti svého frontmana Mitche Luckera rozhodla pokračovat po téměř rok a půl dlouhé pauze v koncertní činnosti. Místo za mikrofonem zaujal Eddie Hermida ze žánrově spřízněných ALL SHALL PERISH a u všech fanoušků kapely logicky vyvstala otázka, jak moc to bude s novým vokalistou jiné? Úspěch SUICIDE SILENCE byl z pohledu mnoha lidí vystaven hlavně na osobnosti mladičkého chrta Mitche Luckera, která měla pro deathcoreovou mládež velké charisma. Opravdu i tady bude platit okřídlená věta o tom, že každý je nahraditelný?
V osm hodin vcházím do kravaťácké budovy, před kterou je již slušná řádka mladých černooděnců. Klub Podnik je vlastně bílé a sterilně působící atrium uprostřed této úřednicky vyhlížející škatule. V atriu je vytvořeno malé podium, na kterém se hraje. V době, kdy přicházím, mají již odehráno domácí NOOSTRAK a chystají se Australani THY ART IS MURDER. Při jejich zvukovce se už deathcoreový potěr pilně rozcvičuje. Tím myslím opravdu rozcvičuje, před scénou jsou totiž vidět týpci, kteří dělají kliky (zvlášť na pravé a zvlášť na levé ruce) nebo se pečlivě protahují, jakoby je čekal atletický výkon.
Mé první rozčarování, pramenící z poněkud nedotvořeného prostředí, přináší i druhou vlnu, která je mnohem silnější a mnohem více zamrzí. Tím je zvuk. Před koncertem aparaturu okupuje hudba CYPRESS HILL, nicméně i reprodukovaná hudba se v tomto prostoru podivně pitvoří a rozpíjí do podivných tvarů.
Koncert THY ART IS MURDER je pak po zvukové stránce absolutní katastrofou. Je mi to trochu záhadou neboť zvukaře mají vlastního. Trochu slušnější zvuk je u vzadu u zvukového pultu, ale kdekoliv jinde není možné kytarové riffy identifikovat jako něco víc, než hlomozící zvukovou mlhu. I kapela mi přijde na počátku setu trochu mrtvá. Třicetiletý vokalista Chris působí dojmem minimálně o deset let staršího týpka bez jakékoliv jiskry a teprve při posledních třech skladbách se na pódiu začíná z pohledu energie alespoň něco dít. Zvuk je však natolik zprasený, že se neodvažuji hodnotit to, co jsem slyšel.
Hlavní atrakce večera nastupuje zhruba půlhodinky po tom, co končí Australani. V sále je něco kolem dvou set lidí a všichni jsou zvědaví: projde Eddie Hermida touto zkouškou? Při nástupu kapely je zřejmé jedno - Eddie není tím umaštěným, vlasatým a fousatým deathcoreovým dřevorubcem z Oaklandu, jak ho mnozí znávali. Jakoby prošel nějakým metrosexuálním salónem. Dokonce i jeho šediny na skráních záhadně zmizely. Na hlase se to ale naštěstí nikterak neprojevilo.
Začátek patří hitovce „Unanswered“ z debutového alba „The Cleansing“ a ihned je vidět, že i Eddiemu bude většina přítomných zobat z ruky. Při refrénu s ním větu „Where Is Your Fucking God?“ řve velká část Podniku. V zadních prostorách atria je několik takových, kteří se při každém vokálu nervózně prohrabují ve vousech, pokud jim tedy již rostou. Ti jsou však ve výrazné menšině. Z pohledu vokálů nemám s Hermidem problém, SUICIDE SILENCE s ním ale v každém případě působí jako trochu jiná kapela než s Luckerem.
Oproti THY ART IS MURDER je zvuk minimálně o tři třídy výše a ačkoliv to má k dokonalosti stále daleko, alespoň je možné celkem snadno rozeznávat skladby. A nejen zvuk se změnil diametrálně se změnilo i nasazení kapely. SUICIDE SILENCE i po přestávce působí jako profíci, kteří do koncertu dají maximum za každé situace, a Eddie Hermida jim to nikterak nekazí. Kouzlo jedné z hlavních vlajkových lodí deathcoreu však do značné míry vyprchalo.
Složení předvedeného setu nemohl nikdo SUICIDE SILENCE vyčítat. Zazněly všechny klipovky a „You Only Live Once“ návdavkem zněla ve vleku věcí minulých více než osudově. Odcházel jsem se smíšenými dojmy. Samostatná turné dvou kapel se srazila na jednom koncertu, který žánrově dával smysl. THY ART IS MURDER však bohužel v mých očích z této kolize vypadávají jako kapela, která nedokázala ani z poloviny proměnit šanci, jenž jí dává její vcelku povedený poslední studiový materiál. SUICIDE SILENCE naopak potvrzují to, že i s novou postavou u mikrofonu dokáží odehrát koncert, který strhne jejich pravověrné posluchače. Uvidíme jak to dopadne s jejich albem, které má vyít za necelý měsíc.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.