Nie úplne zriedkavým prípadom býva v metalovom svete kapela, ktorá napriek hudbe nadpriemerných kvalít, v prípade ktorej možno hovoriť snáď aj o istej progresivite, originalite, talente a hĺbke, zostáva záležitosťou pre užší okruh nadšencov a nestrháva na seba pozornosť širokých metalových más. Takýmto prípadom sú podľa môjho názoru aj zlínski DRACO HYPNALIS. V dobe, kedy kadekto slová ako metal a vážna hudba niekoľkokrát denne spomenie spolu v jednej vete, hoci by ich takto väčšinou nemal použiť ani v tom istom týždni, oni patria k hŕstke tých, ktorí na „vážnohudobných“ postupoch naozaj stavajú, a vo výsledku im z toho lezie ostrý a technicky vypracovaný melodický death/black metal. A v dobe väčšinou dosť lacných „fúzií“ (extrémneho) metalu a „klasiky“ vypredávajúcich haly si pekne po vlastnej osi razia vlastnú cestu hlbším metalovým podzemím. Kto by chcel vedieť niečo viac o ich stále aktuálnom treťom albume „Balance Of Moments“ z roku 2012, bude musieť ísť sem. Koho zaujíma to ostatné, môže sa začítať do takého kratšieho pokecu s basákom Ivošom, ktorý v DRACO HYPNALIS popri base obhospodaruje aj funkciu hovorcu.

V úvode si niečo vyjasnime - DRACO HYPNALIS existuje až od roku 1999? Myslel som si že dlhšie. To si po presťahovaní do Zlína v roku 1993 mal čas až vtedy? Alebo ako to bolo?

Kapela existuje od roku 1995. Jenom k jejímu pojmenování došlo až někdy na počátku léta 1999. Skladby, které v této době postupně vznikaly, se posléze objevily na kazetě „Nobleness Of The Storm Gatherer“ a debutním CD „Weavers Of Unrest“. Dlouho jsme neměli žádný název a ani se tím nějak moc netrápili, protože hlavním problémem bylo mít vůbec v kapele ne jen tak nějaké muzikanty. Lidí na toto vhodných tady okolo bylo a myslím, že i stále je, poskrovnu a tak se název objevil zcela náhodou až v textu ke skladbě „Disharmonic Points … In Opening“, který tehdy přinesl do zkušebny náš první zpěvák a posléze i hlavní textař Martin.

Tak či tak aspoň od „oficiálneho“ pomenovania ubehlo štrnásť rokov. Pamätáš si tie začiatky? S čím ste do toho išli, aké boli vaše predstavy alebo ambície?

No já to vždy vidím tak, že dnes je tomu už devatenáct let od založení… Ovšem ať si to každý přebere jak chce. I v tom minimu adeptů na některý z postů v kapele se ještě našlo pár nespolehlivých jedinců a celou věc to vždy nemálo zabrzdilo. Ale vždy jsme vše nějak přečkali, protože již od prvopočátků bylo naším cílem hrát v kapele a tvořit hudbu, která bude něčím svojská, možná i trochu odlišná.

Platí stále to, že v Zlíne a okolí je minimum ľudí schopných nejako naozajstne hrať nejaký naozajstný metal? Vtedy tam podľa tvojich slov nebola žiadna scéna, zmenilo sa niečo? A čo RC Golem, bývali tam občas slušné akcie, čo sa tam deje teraz?

Scéna, pokud vím, tady skutečně neexistuje žádná. Ale musím přiznat, že bych tímto názorem asi velmi poškodil lidi okolo nekomerčního HC, crust-punku a spol. Ovšem toto se vlastně neděje tady, spíše to zasahuje do Napajedel. Přímo ve Zlíně asi žádná reálně funkční metalová kapela není, nebo o ní aspoň tedy nic nevíme…

RC bych u názvu Tebou zmíněného podniku vůbec neuváděl. Je to prostě klub, kde se děje vše možné a už ani nevím jak dlouho jsem tam nebyl. Jak člověk hraje v kapele, jezdí s ní po koncertech a kromě toho chodí na nepravidelné směny do práce, ani nemá moc času sledovat dění okolo, což platí i o tomto místě.

Zlín teraz ľudia poznajú hlavne ako „mesto Masters Of Rock“, je tam zimný M.O.R., Masters Of Rock Café atď., čo na to hovoríš? Mne sa to tak akosi podvedome spája s tým, že pár slušných kapiel treba loviť z tony agro záležitostí, a preto nič pre mňa.

Může to být tak pět až šest let, co tady začal Pragokoncert pořádat koncerty ve velkém. Tedy jak v tom jejich kulturáku, tak i na sportovní hale, případně zimním stadionu. Zdá se, že manažersky to mají zmáknuté dobře – lidi jim stále chodí, nabídka asi nepřevyšuje poptávku… Naposledy jsem byl na jejich akci, když hráli KREATOR v listopadu 2012, předtím taky KREATOR, tuším v únoru 2009, a kdoví kolik let dozadu NAGLFAR. Ovšem pamatuji si, že v létě 2006 to byl zase koncert KREATOR ;-) na fesťáku ve Vizovicích.

Zaspomínajme si tak trochu na diskografiu – prvé (a jediné) demo, na svoju dobu celkom originálna vec so spevom dosť unikátnym, nie každý ho dokázal stráviť. Ako sa má Martin Kašpárek, čo teraz robí? Svojho času aj písal, mal solídne nabrúsený štýl.

Členem Draco Hypnalis není od počátku roku 2002. Jak dlouho se aktivně nevěnuje hudbě, případně jakémukoliv publikování s ní souvisejícímu, vůbec netuším… Každopádně právě on napsal velkou většinu všech velmi kvalitních textů pro celou naši diskografii. Posléze se věnoval čajové kultuře, což souviselo s jeho zájmy o východní filozofie. Spojení těchto věcí ho dnes myslím dovedlo až do budhistického semináře.

Abychom něco k té kazetě taky řekli, nebo jak ji vznešeně nazýváme MC… Po ustálení sestavy v kapele na jaře roku 2000 jsme konečně šli do profi studia Poličná a natočili tam 6 skladeb, ze kterých se potom pouze jedna znovu nahrávala i na debutní CD. Ohlasy tehdy nebyly vůbec špatné a dokonce v prestižním magazínu Rock & Pop nám pan redaktor Petr Korál udělil za tento počin ocenění demo měsíce.

Vlastne už odvtedy hráte bez živého bubeníka. V rozhovoroch si to vysvetľoval miliónkrát. Dokáže ťa ešte nasrať, že vám to menej chápaví recenzenti/poslucháči vedia vyhodiť na oči aj dnes, hoci ste sa snažili urobiť čo najviac preto, aby to nebol handicap?

Ten náš živý bubeník v létě 1997 nepřišel na nahrávání prvního plánovaného demosnímku a tudíž byl okamžitě vyhozen. Jelikož lidi nebyli a nejsou, zbývalo buď všeho nechat nebo pokračovat s automatem. A když se tehdy nedařilo sehnat ani dalšího kytaristu, začali jsme postupně využívat i klávesy. Napřed jen jako doprovodný nástroj, ale později se z nich vyvinul vlastně celý orchestr. Jenom díky těmto technickým možnostem, nahrazování nedostatkového lidského faktoru technikou, jsme zde dodnes.

Toliko tedy opětovné vysvětlení po X-té :-)

Nenapadlo vám niekedy urobiť z tohto núdzového riešenia prednosť a originálny moment – naprogramovať skrátka veci, ktoré by živý bicman nedal – štyri ruky, dva rytmičáky a podobné fóry, myslím že ste dosť hudobníci na to, aby to neznelo ako kravina?

Lze to takto udělat a hnát do lidsky nestíhatelných rychlostí i rozměrů, které popisuješ. Pokud to vše má hlavu a patu, může to být v zásadě dobrý nápad, zajímavá nadsázka. Prostě tvořit party bicích nástrojů takto s velkým nadhledem. Ale eventuální příchod „běžně“ vybaveného člověka – dvě ruce, dvě nohy je potom už asi jaksi mimo mísu.

Naše snaha při programování bicích byla vždy taková, aby to prostě mohl hrát živý člověk. Byť technicky a fyzicky velmi dobře vybavený a připravený, ale někdy snad i skutečný. Nechci tvrdit, že vše bylo vždy na sto procent správně. Ovšem i při konzultaci s Martinem Krčem (mimochodem absolventem konzervatoře), který nahrával bicí na poslední CD „Balance Of Moments“ jsme podle jeho slov v tomto obstáli velmi dobře.

S ktorou nahrávkou sa vám podľa teba podarilo dostať viac do povedomia? Osobne mám pocit, že na domácej scéne patríte k tým originálnejším a hudobnícky kvalitnejším záležitostiam. Stále ste však ako keby v tieni „vychytenejších“ mien, ktoré mnohokrát nič extra neuveriteľného nehrajú.

Hodnocení scény a tomu podobné věci, to ponecháme raději na jiné odborníky. Každopádně Ti však patří velké díky za tento kompliment.

Poměrně dost se toho událo okolo posledního a stále ještě aktuálního třetího alba. Poskytli jsme nemálo rozhovorů do metalových periodik. I jejich hodnocení tohoto CD bylo vždy nadprůměrné. Nejhorší známka, kterou nás ocenili, je 60 % , vše ostatní už šlo od 70 % výše. Zhruba 70 koncertů odehraných za necelé dva roky od vydání této nahrávky snad taky o něčem svědčí.

Čo myslíš, je za tým ťažším prerážaním prílišná poslucháčska náročnosť, kompozičná zložitosť, skrátka ľudia sa chcú viac baviť a menej sa sústrediť? Osobne mi vaša tvorba ťažko prístupná nepripadá, proste solídny atmosférický extrémny metal, technický, ale tak, aby tá technika mala zmysel. Alebo skrátka „nie je tam živý bubeník, tak to kašlem?“

Těžko říct, těch faktorů může být vícero. Zároveň mohou nastávat různé jejich průniky a kombinace. Postřeh, že mnozí lidé se chtějí více bavit a odreagovat, než soustředit na poslech, bude taky jistě na místě. Celkově vzato děláme hudbu tak, aby nás to bavilo a líbil se nám i výsledek této tvůrčí činnosti. Pokud takový pocit s námi sdílí i posluchači, pochopitelně z toho máme velkou radost.

Viedlo práve toto k angažovaniu živého bubeníka na nahranie aktuálneho albumu? Musím uznať, že Martin Krč vašu už tak nadpriemernú hudbu posunul ešte o level vyššie.

Jak již možná vyplynulo ze slov mezi řádky o něco výše, měli jsme vždy snahu hrát se skutečným bubeníkem. Jen se nám to zatím nikdy nepovedlo živě na koncertech… Osobně jsme při našich turné poznali několik velmi talentovaných bubeníků. Ovšem když nás vzájemně mnohdy dělí stovky kilometrů, není možné si ani myslet, že by mohli hrát s námi v jedné kapele.

Jinak ale kořeny spolupráce se zde vzpomenutým, velmi pohodovým a pro naši tvorbu zapáleným člověkem sahají až do roku 2004. Bohužel, při realizaci druhého CD „Imagination“ jeho  účast ve studiu prostě z časových důvodů nebyla reálná.

Dnes sa veľa metalových kapiel vonku i doma oháňa „vplyvom vážnej hudby“ vo svojej tvorbe, väčšinou to však končí angažovaním symfonického orchestra a ja len čakám, kedy album so symfoňákom vydajú aj ALKEHOL. Alebo sa pridajú cukrkandlové klávesy a – voilá! – lopaťáci, ktorí na škole nadávali vždy, keď sa šlo na výchovný koncert, majú „metal s vážnou hudbou“ a tým pádom si pripadajú ako poslucháči niečoho echt hodnotného. Čo hovoríte na týchto „umelcov“?

Zajímavá, jistě ne nepravdivá úvaha k pobavení … nebo spíše k pláči to celé je !?  :-( 

Ako sa vám páčia vyhlásenia typu „metal má k vážnej hudbe zo všetkých štýlov najbližšie!“, „ak by Beethoven žil dnes, hral by metal“, či aj vyzdvihovanie „jazzových“ postupov v metalovej hudbe ako niečoho, čo ju takrečeno skvalitňuje, občas takými ľuďmi, ktorých by ozajstný jazz možno aj nudil?

Hudba je jenom jedna. Má však mnoho tváří – mnoho stylů. Ty se můžou, ale povinně nemusí prolínat, tedy kombinovat. Musí, tedy spíše mělo by to být takové plynulé, jemné, nenásilné… Každému se tedy zcela jistě bude líbit něco jiného, protože prostě nejsme všichni stejní. Ale všude se vždy najde nějaký ten Brouk Pytlík, co všechno ví, zná a všude byl.

A kdyby neexistuje =D

Tak či onak tá vážna hudba práve u vás je, ale trochu inak. Míra ako hlavný skladateľ postupom typickým pre klasiku dáva metalovú formu, prevažne death a blackmetalovú. Skúste niečo bližšie k tomuto, inšpiračné zdroje, tak metalové, ako aj klasické.

Klasickou, nebo jak ji dnes nazýváme vážnou, hudbu mají v oblibě především naši kytaristé Mira a Petr. Ze zvučných jmen skladatelů světového formátu, jejichž tvorbu oba poslouchají uveďme kupříkladu tyto autory: J.S. Bach, L. v. Beethoven, J. G. Pisendel, G. F. Haendel, D. D. Šostakovič, B. Smetana, A. Vivaldi.

Dále si náš skladatel Mira rád poslechne širokou škálu hudebních stylů – alternativu, ambient, relaxační a meditační hudbu, rock, pop, metal a dokonce i techno. Zkrátka vše krom dechovky. Hudba je jeho takzvaně životním stylem. Do jejich tajů pronikal již v dětství, kdy začal hrát na klavír a častokrát ji poslouchá pomocí MP3 přehrávače i při cestách na naše koncerty.

Vzhľadom na to, že tento váš mix znie veľmi nenásilne, by ma zaujímalo, do akej miery bol takýto vývoj spontánny.

Spontánní je myslím to pravé a správné slovo, jak k tomu vlastně došlo. Chtěli jsme hrát tak, aby se jednotlivé party co nejméně opakovaly, čehož se neortodoxním způsobem v podstatě držíme dodnes. Když jsme po vyhazovu nespolehlivého bubeníka zůstali v kapele jen dva s automatem, přišel nápad použít několik klávesových ploch ve skladbách jako doprovodné party. Díky Mirovu skladatelskému umu odtud byl jen krůček k plnému využití možností našeho tehdy nového synťáku – tedy jak my už dnes říkáme zavřít do něho pomalu celý orchestr. Tomuto ději ovšem předcházela změna tvůrčího přístupu k hudbě, z tzv. skládání a dotváření jednotlivých řekněme do zkušebny přinesených nápadů nebo partů na kompoziční autorskou záležitost našeho kytaristy Miry.

So svojou hudbou ste už pochodili kus sveta, ale hlavne smerom na východ a severovýchod. Čo vás do týchto končín ťahá? Nepredpokladám, že by to bola výška cesťákov či veľký predaj merchandise.

Celé to vzniklo poměrně jednoduše… Na podzim roku 2003 se nám s přispěním náhody podařilo navázat spolupráci s polskou bandou PARRICIDE. Dostali jsme se na první koncert v zahraničí – do více než 600 km vzdáleného města Chelm. Přesto, nebo možná právě proto, že se nejednalo o žádnou monstr akci, zaujala nás tamější otevřenost lidí, atmosféra koncertu a tak nějak prostě vše okolo bylo pozitivní i trochu jiné než u nás doma. Takže bylo jasné, že do Polska chceme znovu. Kontakty se prohlubovali, na druhém ročníku Merciless East Festivalu roku 2005 opět v Chelmu, jsme osobně poznali kapelu CASTRUM z Podkarpatské Rusi a na první turné po vydání druhého CD „Imagination“ vyráželi s polskými CLIMATE. Toto vše nám pomalu otevíralo cestu Tebou zmíněným směrem.

Skús porovnať podmienky na koncerty tam a tu u nás, sú veci, v ktorých by sa naši mohli učiť od cudzincov z východu?

Rozdíly jsou hlavně na Ukrajině. Standardně tam pořadatelé na akcích zajišťují celou pódiovku, tedy i kompletní aparáty pro vystupující kapely. Nebo někde jsou tyto věci přímo ve vybavení klubu. Je tedy možné na koncert přijít pouze s kytarou, efektem, šňůrou a hraješ. Plně jsme toho využili hlavně při ukrajinském minitour v roce 2012, kdy se prakticky všechny přesuny mezi městy odehrály vlakem. Navíc při velkých vzdálenostech to mělo i nespornou výhodu nočního spánku v pojízdné posteli na kolejích. Sice je to spíše taková perlička, ale může to fungovat i takto.

Zažili ste občas aj momenty, kedy vám nebolo všetko jedno, prípadne niečo, čo stojí za spomenutie?

Nevím co tím přesně myslíš, nebo kam míříš, ale v zásadě se nám nic negativního nestalo. Snad jedině když jsme se na turné v roce 2007 s polskými CLIMATE vraceli z Užhorodu na Slovensko… taková drobnost. Už nás zkontrolovali 3 celníci, dodávku aj pes pročichal, vše bylo skoro v pohodě. Asi velitel směny měl srandu z toho, jak „sabáka skazala, čto vsjo esť v parjadke“, ale pak jsme narazili na posledního blba, který jaksi nechápal, že nás má pustit do řady vlastně už z celnice ven. Tož tvrdli jsme tam jak tvrdé Y asi půl hodiny, než se prostě uráčil…

Podobně na té samé celnici jsme čekali při návratu z festivalu Metal Heads Mission v roce 2008 celkově hrozných 8 hodin. Prostě prohlídky na obou stranách byly tak důkladné, až to bylo nenormální.

Zcela opačný příklad nastal loni, když jsme na závěrečný koncert turné „Balancing Moments Of Spring 2013“ mířili do Berehova, kde se každoročně koná Megarock Festival. Na ukrajinské straně bylo potřeba vyplnit celní prohlášení ohledně aparátu, který vezeme sebou. Milá paní, která měla službu, se k nám chovala jako vlastní maminka nebo babička. Se vším poradila, vše vysvětlila, aby bylo zákonu učiněno zadost. Prostě klid, mír, pohoda.

Nerozmýšľali ste niekedy aj nad tým, vyraziť pre zmenu západným smerom? Je niečo, čo by vám v tom extra bránilo?

Pochopitelně snaha dovézt naši produkci živě i jinam, než tím našim zažitým směrem, zde už několikráte byla. Bohužel však bezúspěšná. Poprvé to skončilo velmi nešťastně. V roce 2004 jsme museli odstoupit z důvodu úmrtí maminky tehdejšího zpěváka Lukáše z našeho prvního turné. Hraní v Rakousku a Německu tím pádem bylo pryč. Posléze se několikrát z pořadatele vyklubala ubohá slibotechna nebo nám to nedovolilo zaneprázdnění již nasmlouvanými a potvrzenými koncerty.

Třeba loni na podzim přišla z nenadání nabídka na koncert v Německu, ale také turné na Ukrajině. Ovšem při pětatřiceti akcích odehraných během loňského roku bylo již naprosto nereálné absolvovat vše. Nikdo z nás na to už neměl ani žádnou dovolenou.

Zúčastnili ste sa súťaže Metal Gate Massacre. Čo vás k tomu viedlo a ako ste nakoniec dopadli? Ako by si to celé hodnotil po organizátorskej stránke, čo do záujmu fans a podobne? A má vôbec pre kapelu ako DH význam skúšať takéto súťaže? Resp. Mali ste vôbec nejaké očakávania?

Při vzájemné domluvě padlo v kapele rozhodnutí, že po nějakých těch šesti letech zkusíme opět účast v soutěžním klání. Naposledy to bylo v roce 2007 na tehdy multižánrovém soutěžním ročníku festivalu Setkání kytaristů u nás doma ve Zlíně, kde jsme se dostali až do finále. Tentokráte nebyla naše očekávání naprosto žádná. Naopak – byli jsme připravení i na vypadnutí ihned v prvním kole. Nakonec to tak špatně nedopadlo a skončili jsme v semifinále. Oba námi odehrané koncerty proběhly v Praze. Základní kolo v klubu Music City. Na čtvrtek je účast zhruba 60 lidí velmi uspokojivá. Vybavení a interiér tohoto místa, práce zvukaře i PA byly taky v pohodě. Semifinále se konalo na Nové Chmelnici. I když zpočátku to vypadalo, že v prostorném klubu bude lidu pomálu, nakonec se jich dostavila necelá stovka. Pan zvukař byl příjemný a sám se nám snažil vyjít vstříc v každém detailu. A to ho prý metal předtím nijak nezajímal. Hlavní organizátorka Slávka Brtnická je velmi milá a příjemná dáma, domluva s ní fungovala na 100 %. Navíc na každém koncertě jsme prodali po našem vystoupení nějaké to CD lidem, kteří snad ani netušili, že existujeme, a právě naživo se jim naše tvorba zalíbila. Takže celkově vzato – vůbec to nebylo marné.

Čo viem, nakoniec to vyhrala kapela, hrajúca presne ako CRADLE OF FILTH, tá podoba je až absurdná. Nevypovedá to tak trochu o stave tunajšej metalovej scény? Na jednej strane sa kecá a plače o tom, aké je to tu všetko nedocenené, hlavne zahraničím, na druhej strane – čo chceme, keď tu bodujú klony a najviac ľudí chodí na revivaly, ktoré si bez vlastného umeleckého vkladu vydupú honorár, aký by pokryl cesťáky niekoľkým solídnym spolkom s vlastnou tvorbou?

Nemám k tomu moc co dodat… Tak funguje „many is byznyz“… Vše je dávno jen o penězích. Až se to, byť i za chvíli spotřebuje, tak se to zahodí a nahradí něčím v uvozovkách novým…

Smutná to realita :/ :-(

Čo máte s DH aktuálne v pláne? Nejaké nové skladby?

Skladby na čtvrté album řeší se svými múzami pan skladatel Mira. No už nejen s nimi, ale také s hudebními nástroji pochopitelně. Dokonce kvůli tomu začal hrát i na housle a party pro bicí nástroje jezdí konzultovat za Martinem Krčem osobně.

Kdy by snad mohla být čtvrtá deska na obzoru slibovat nebudeme a zatím to necháme dějům příštím.

Dosť bolo o hudbe, sú aj iné témy. Je o tebe známe, že si veľkým cestovateľom po Ukrajine, Podkarpatskej Rusi a vôbec si toho pobehal dosť od Rumunska po východ Poľska a kade - tade. Kde pramení tvoja obľuba presne tohto kúta Európy?

Do Užhorodu jsem se chtěl podívat už jako malé dítě a pořádně ani nevím proč. Možná jenom proto, že to je pouhých 100 km od Košic. Tehdy to ale náš „největší přítel“ CCCP prostě nechtěl dovolit. Pak uplynulo hodně času a myšlenka na výlet tím směrem nějak upadla do zapomnění. Znovu aktuální se stala až roku 2004 po koupi knížky „Hraničářská kalvárie“, jejíž půlka celkem detailně popisuje dění v osudných letech 1938-39 právě na Podkarpatské Rusi. Díky ní jsem se celkem slušně dostal i do zeměpisu dané oblasti. Když pak v roce 2005 Ukrajina zrušila víza pro občany EU, bylo ihned rozhodnuto o výletě tím směrem. Doma mi řekli, že se odtud živý nevrátím, ale tomu už jsem se fakt jenom zasmál... První výlet vedl z Čopu přes Berehovo, Chust, Ťačevo, Rachov na Jasiňu – tedy na sám východ Masarykovy republiky. Dokonce se podařilo projet i peážní trať přes Rumunsko, kudy jezdily pražské rychlíky za první republiky. Zpět zčásti podobně, ale pak přes Vinohradovo, Iršavu, Mukačevo do Užhorodu. Tam nás již čekali známí z kapely CASTRUM – takže o průvodcovské služby i nocleh v tomto dodnes hlavním městě Zakarpatí bylo plně postaráno. Onen kraj i místní lidé mi učarovali, tudíž tam jezdím zas a znovu až doteď.

Navíc k dané problematice vyšla další knížka „Financem na Podkarpatské Rusi“, obsahující vzpomínky člena Finanční stráže Československé republiky, který většinu času sloužil na jižní hranici nedaleko čsl.-maďarsko-rumunského trojmezí. Díky tomu přibyla chuť navštívit i rumunská města Satu Mare, Marmarošský Sighet a později také další místa této země. Jak se člověk nořil do tématiky oné části střední Evropy, ze které soudruzi dělali tu východní, narážel na termíny jako Kresy wschodnie, Halič, Bukovina, Besarábie, Budžak a pochopitelně měl chuť tam vyrazit. Protože neustále jest co objevovat...

Na týchto cestách si musel zažiť kadejaké zážitky, daj nejaké rarity, predsa len je to kus exotiky.

No už mi to ani tak moc nepřijde, ale asi bych něco našel:

Hned první výlet, čopská celnice, pasová kontrola v klidu, ale pak začali dvěma turistům, kteří šli před námi, prohrabávat batohy. Tak jsem zalovil po 12 letech v ruských slovíčkách a pronesl, že jsme všichni železničáři. Osazenstvo směny se už jen zeptalo, kdo jede se mnou, a cesta dále byla volná.

Na stejném místě ani ne 2 roky nazpět, cestou tak trochu jen na otočku za známým do Perečína, batoh skoro ani nemaje, paní furt otravovala, zda nemám léky, či nedejbože drogy a co já vím jaké ještě nesmyslné věci. Jak si tak mumlám česky pod nosem, co bych s tím dělal a proč tolik zbytečně otravuje, najednou mi slovensky říká, že to prostě musí dělat, že to je její práce a skoro se mi za vše omlouvala. Chvilinku jsme dali řeč, ve finále už jen padl dotaz na předsedu společnosti TGM v Užhorodě – místního Slováka, kterého paní pochopitelně znala osobně, a potom už bez problémů pokračuji na další vlak.

Taky při prvním výletě – dojedeme maršrutkou z Rachova na autobusák do Chustu a řešíme, jak dál směr Vinohradovo. Kámoš jaksi v zapomnění pronesl poměrně nahlas cosi česky a hned nás otravovali dva somráci o peníze. Další kolega udělal obrovskou chybu – místo, aby jim hodil pár kopějek z kapsy, vytáhl celou peněženku a zbavit se těch individuí známí prostě nemohli. Jeden nehumanoid se jim i na nohy věšel... Nechal jsem je oba v tom, co si navařili, trochu podusit, ať se poučí, že za blbost se platí. Na druhé straně nádraží nám pak nabídl místní strejda s žigulíkem, že nás vezme do Vinohradova za rozumný peníz. Cesta probíhala pohodově, ale v kopci nedaleko nad městem jeho stroj naprosto zkolaboval. Samospádem nás tedy dovezl na předměstí, poradil kudy dál pěšky, ale co dělal s nepojízdným vozidlem potom, už nikdo neví. Kolem nádraží tam ten den, jako každý čtvrtek a neděli, probíhal obrovský trh – jak místní říkají bazar, kde šlo koupit snad cokoliv od prasečí hlavy až po kazeťák. Lidu všude hromada, ulice a uličky plné, i kolejiště místní úzkorozchodky do Iršavy bylo celé zaskládané stánky se vším možným. V tom návalu a po předchozí špatné zkušenosti jsme i měli strach někde složit batohy, vytáhnout peníze a koupit si něco k jídlu. Hlad byl však nakonec poražen a zde nás už nikdo nepříjemný neotravoval.

V roce 2006 jsme z Polska (jak já říkám, do Polska) jeli vlakem směr Chirów přes přechod, který byl tehdy oficiálně otevřený jen pro Poláky a Ukrajince. Celníci nás podle předpisu měli vysadit z vlaku, poslat pešky na celnici odkud sami přišli, a tam po patřičné proceduře snad i pustit dál. Tento doslova debilní tyjátr si odpustili, poradili jak vypsat imigrační kartičky a sice bylo potřeba dvakrát za nimi projít vlakem tam a zpět, celkově ale bylo vidět, že nemají sebemenší zájem na tom nenechat nás pokračovat v putování. Hned za hranicí se kolem kolejí objevila hromada vzrostlých bolševníků (ne bolševiků naštěstí) vysokých přes dva metry. Cesta, nebo vlastně ulice, z kdysi jistě významného a dodnes velkého nádraží na štrece do Lvova směrem k centru města vypadala, jakoby v ní právě úderem kouzelného proutku vyschl potok. Tomu všemu vévodila značka mezinárodní cyklostezky s odkazem na Švejka. Za čtyři roky vše naprosto stejné, jen náměstí mělo novou zámkovou dlažbu… PS: A místní kostel byl soudruhy přeměněn na děsuplný kulturák, kterýmžto jest možná dodnes. No viděl už někdo větší black me/n/tal…

Při první návštěvě Lvova, taky v roce 2006, jsme se rozhodli nocovat na internátě. Jednak to mělo být levnější a noc v hotelu byla už den předtím v Samboru. Známý nás tedy autem zavezl na sídliště Levandivka a nějak pomohl pořešit i ukecat dvě noci v onom zařízení. No vypadalo to tam napůl jak ve vězení, sprchu ve sklepě jsme raději ani neviděli, ale brouci ani potkani tam neběhali. A město samotné jsme dost slušně prolezli a celkem se nám líbilo.

Málokdo asi tuší, že na levém břehu hraniční řeky Tisy – tedy v Rumunsku – žije také nemálo Rusínů. Pár jich pracuje i na celnici v Marmarošském Sighetu a vždy, když potkají Čecha, jsou hned mile komunikativní. Ale kdysi jsme tak jeli v oněch místech vlakem a já v kiosku kupoval kafe. Bylo ráno, člověk jak mátoha, ale furt mi vrtalo hlavou jak to, že jsem jim tam všechno rozuměl, když žádný románský jazyk neznám. No co, však ospalému se může zdát cokoliv... Ale jeli jsme tak zase jednou z rumunského vnitrozemí k podkarpatoruské hranici a v kupé se hned s námi dal do řeči místní strejda – taky Rusín. Cesta byla dlouhá, probrali jsme kde co, ovšem až on mi řekl, že třeba u nich v dědině je polovina obyvatel ukrajinské národnosti a tam, kde jsem kdysi kupoval to kafe – tedy ve Valea Viseului – skoro všichni. Tak záhada byla rozluštěna a navíc to je další tip na výlet.

Při návratu z loňského putování po vlastech nejen dřívější C a K monarchie, opět na čopské celnici se ptal jeden z místních „mudrců“ kde jsme byli. Když jsem to na něho vysypal, odpovídá, že chce vědět odkud jedeme přesně teď. Detailněji mu tedy byla popsána trasa celého výletu – navštívená města, jakým vlakem jsme cestovali a kde spali, což už ho uzemnilo natolik, že kamarády pustil bez kontroly a chválil mne za znalost jejich jazyka.

Ještě dříve na tom samém výletě se při cestě vlakem z Černovic do Oknice v Moldávii vlak několikráte přejede přes ukrajinsko-moldavskou hranici, což ve výsledku vypadá jako soutěž ve sbírání celních razítek do pasu. Ale oni nám kdesi jedno zapomněli dát a dvě slečny u pasové kontroly v moldavském Ungheni (dalo by se říct cestou z Rumunska do Rumunska) pak složitě zkoumaly, jak jsme se znovu objevili v jejich státě, když tam už tam vlastně podle počtu razítek nemáme být. Vysvětlení sice trochu nepochopili, ale během pár minut, asi po shlédnutí mapy, bylo vše v pořádku. Jen tak pro zajímavost, po příjezdu do města Iasi v Rumunsku jsme svorně prohlásili, že to tam vypadá jako v Paříži.

Nevím jestli jest toto dostatečně exoticko-raritní, každopádně příroda ve Východních Karpatech je nádherná a lidé zde žijící jsou velmi milí, přestože život tam není zrovna peříčko.

Ako vidíš súčasný, dosť znepokojivý vývoj na Ukrajine? A pozoroval si niekedy na svojich cestách, že by vzťahy medzi ukrajinským a ruským obyvateľstvom boli takéto napäté?

Myslím, že ve víru mocenských choutek a zájmů zbytečně trpí obyčejní lidé. Velmi lehko lze rozhádat mezi sebou dvě strany, které by jinak spolunažívaly bez sebemenších problémů. Ostatně stačí se podívat do nedaleké historie, jak to kdejaký dicktátor překrucováním faktů, servírováním lží a polopravd šikovně zvládl i dříve. Ukrajina v nynějších hranicích je obrovským kusem země a vůbec není státem jedné národnosti. Chyby budou pochopitelně na obou stranách, protože nikdo není ideální, ale taky by se mělo řešit, kdo jako první porušil mezinárodní smlouvy, případně kdo a kde ono napětí zbytečně podporuje a stupňuje. Každopádně situace tam je momentálně velmi zamotaná a těžko říct, jak vše dopadne.

Máš tam známych iste na oboch stranách, ako to vidia oni?

Snažil jsem se dané problematiky prakticky nedotýkat. Politika jen zbytečně rozděluje lidi a taky místy není vhodné přilévat olej do ohně. Přesto zde uvedu jeden zajímavý názor od známého, který je Rus jak poleno, pochází z Krymu, kde prožil i většinu života, a nyní již třetím rokem pracuje v Kyjevě. Komentář, aby nebyl jen tak vytržen z kontextu, se týkal toho, kde bychom se mohli v létě osobně potkat :

„Myslím si, že nyní můžeme na Krym zapomenout nejen v dohledné době, ale možná i na několik let. Vypadá to tak, že z něj udělali sporné území, jako jsou Abcházie v Gruzii nebo Podněstří v Moldávii.“

Nie je z tohto pohľadu ohrozený aj festival Metal Heads Mission?

Není to tak dávno, co internetem proběhla zpráva o zrušení letošního ročníku tohoto festivalu. Vysvětlení pořadatelů je možno si přečíst přímo na jejích webových stránkách.
Prakticky řečeno – kdo by jezdil na Krym přes nesmyslně a otravné kvazipohraniční kontroly, kterými prostě ani nemusí díky momentální náladě strážců projít.

Popri týchto záujmoch si aj pomerne kompetentný člen, pokiaľ ide o otázky piva. Koľko pivovarov si už „zhodnotil“ a kde všade? Daj nejaký top model, na ktorý si narazil, a prípadne spomeň aj nejaký bizár, ktorému je lepšie sa vyhnúť. Nemal si niekedy ambície uvariť aj niečo vlastného?

Přesný počet navštívených pivovarů skutečně neznám... Pochopitelně v mnohých se člověk objeví i vícekrát, protože to tam prostě umí. Jako zajímavou inspiraci pro pivní turistiku bych si dovolil uvést velmi poučný web www.pivovary.info  Pochopitelně tento není jediný s danou tématikou, protože internet je i v tomto ohledu všemocný ;-)

Jinak, když už je řeč o kvalitním pivu, zcela jistě nemá smysl se zde bavit o nějakých chemoprovozech. Tam je výsledným produktem alkoholová obarvená voda bez chuti a zápachu. Pivo musí vonět, zanechat první chuťový vjem a pak, třeba při druhém napití zůstat chuť i na patře a mít doznění neboli nějaký ten ocásek. Pochopitelně i to sebelepší pivo může velmi jednoduše pokazit špatné skladování nebo celkově neudržovaná hospoda. Nejlepší pivovar – neboli top model, jak sám píšeš –  ten zcela jistě neexistuje i při dodržení všech tradičních postupů a la zákon z roku 1516. Pivo buď chutná, nebo ne. Takže na nepovedené už jsem narazil jak u nás, tak i v Rakousku, nebo na Ukrajině, a to přesto, že se jednalo o minipivovary .Jinak já sám upřednostňuji polotmavá a tmavá piva včetně pšeničných. Mezi lahůdky bych zařadil nakuřované a nerad bych zapomněl na různé druhy i chutě piv typu ale.

Vařit vlastní pivo doma je pro mně z časových důvodů nereálné. Kromě nepravidelného pracovního vytížení zabere veškeré volnočasové aktivity dění okolo kapely.

Ale iste, nakoniec, nikdy nehovor nikdy. Myslím, že sme toho prebrali dosť, ďakujem za čas, ktorý si tomu venoval, a prajem veľa zdaru na ďalších hudobných aj nehudobných cestách.

Jménem celé kapely děkuji přímo Tobě za veškerou práci s tímto rozhovorem a prostor poskytnutý nám na Vašem webu. Zároveň bych chtěl pozdravit všechny čtenáře, kteří došli těmito řádky až sem. Pokud Vás tvorba DRACO HYPNALIS zaujala a měli byste zájem o některé z CD, triko nebo nášivku, stačí napsat přes některý z profilů našeho webu www.dracohypnalis.cz

Najčerstvejšou informáciou z tábora DRACO HYPNALIS je, že v sobotu 9. augusta o siedmej večer budú hrať na Black Sea Metal Festivale v ukrajinskom Iličovsku neďaleko Odesy.