Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tříkytarová deathcoreová hydra WHITECHAPEL zjistila, že pravidelná dvouletá doba hájení minulého alba je pryč, a tak jí tu máme s novinkou znovu. Oproti techničtější tváři minulého bezejmeného „s/t“ alba nám na aktuální páté řadovce řezníci z Tennessee nabízí svoji mainstreamovější tvář. Pojmenování alba „Our Endless War“ je v ledačems příznačné nejen pro texty, ale i pro hudební stránku, která operuje s určitou „pochodovostí“ rytmické mašinerie.
V mnohých ohledech je do popředí vystrčen Phil Bozeman, jehož vokál je frázován tak průhledně a dominantně, až tvoří jednu z nejvýznamnějších složek alba. Naopak hudební esence v mnohých skladbách oproti dříve nastoleným parametrům laťku podlézá. „Let Me Burn“ začíná riffem, který jakoby byl opsán od dekádu a půl starších nu-metalových gigantů. A to zdaleka není jediné stigma v tomto stylu. Napsat však, že WHITECHAPEL natočili nu-metalové album, zabalené do deathcoreového kabátu, by bylo přeci jen trochu silné tvrzení. Mnoho pro nu-metal příznačných prvků mě tu ale nepříjemně tlačí se stejnou intenzitou, jako vyčuhující pružina na starém gauči. Jsou tu nicméně i místa, ke kterým se vracím rád. Například ojedinělá vzdušná kytarová sóla, která jakoby přilétla ze zcela jiného světa.
Ve výsledku se nedá přehlédnout, že WHITECHAPEL natočili mainstreamovější album, což není zas takový průšvih. Nepříjemné ale zcela jistě je to, že „Our Endless War“ po své první polovině poněkud ztrácí dech a rychle začíná nudit. Za dva roky očekávám reparát.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!