Na naší scéně už proběhlo několik pokusů o spojení kytarové hudby a elektroniky. Nepamatuji si však, že by se to někomu podařilo tak, jako havířovsko-pražskému trojlístku GAGARIN. Tucající bicí, lascivně působící osmibitová elektronika a screamo i elektrická kytara u nich zapadají dohromady s nevídanou přirozeností a vytváří neokoukaný vesmír, ve kterém to současně hýří pestrými barvami i puncem ryzí civilnosti.

Jestli jde u GAGARIN o odpověď na matadory emo-violence scény zvané REMEK, nechme hledačům mýtů a pravd, na první pohled jde však o okatě stejný styl, v němž jsou stále opakovány texty, mající tendenci se zarýt opravdu hluboko. U GAGARIN navíc nacházím tu vlastnost, že některé texty se díky jednoduchosti a hopsavým rytmům opravdu tučně vypálí do mozku a vy najednou zjistíte, že hopkáte po pokoji jako gumídek předávkovaný hopsinkovou šťávou, řvoucí do všech rohů obecné pravdy typu „lidé nejsou dobří jeden k druhému“ nebo naopak naprosté hověziny jako třeba refrén „chci dýchat vodu a pít vzduch“ ze skladby „1000 Slov“. V tu chvíli vám to ale bude jedno, protože budete mít rohlík místo rtů.

Skladby vlastně odpovídají jednoduchému mustru. Hopsavý rytmus je základ. Zahušťuje se kytarou a do toho všeho přichází dominantní elektronika, podporující rytmiku, koketující s nintendocoreovými vyjadřovacími nástroji a osmibitovými samply. Řvané vokály se omezující většinou na jednoduché výkřiky, ve kterých se člověk lehce zorientuje a najde v nich smysl. Výsledek funguje parádně jak z CD, tak hlavně živě, kdy GAGARIN dokáží rozjet opravdu divokou párty. I po dvou letech se k tomuto dílku rád vracím.