Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Toto bude stručné, SINISTER sú tu 26. rok, čo sa o nich dalo písať do recenzií, to už niekde odznelo. Takže nejaké omáčky napríklad tu, medzi nami hlavne preto, že v zásade všetko, čo na adresu hudobnej tváre SINISTER padlo v roku 2012, platí aj dnes. Holanďania od debutu „Cross The Styx“ zažili vynikajúcu aj slabšiu formu, po „návratovom albume“ z roku 2006 sú prinajmenšom rešpektu hodnými klasikmi a spoluzakladateľmi európskeho (brutal) death metalu a Aadovi i jeho družine to už piaty album hrá naozaj presvedčivo.
Dávno viete, ako SINISTER hrajú – neľútostne rýchlo i valivo, pochmúrne, majestátne, s hrozivým hlbokým klasickým growlom a melodickými i zavýjajúcimi gitarovými sólami. Pred mnohými rokmi si vymysleli svoj štýl death metalu, odvtedy sa ho držia a občas sa ho snažia rozvíjať. Ortodoxný death metal, ktorý sa od nich čaká aj chce, ešte stále vedia dodať v presvedčivom prevedení. Novinka ma baví, prvá vypustená vzorka „The Burden Of Mayhem“ až prekvapila nejakými linkami, ktoré by som čakal skôr od SUFFOCATION. To je skôr len spestrenie, páni hrajú v prvom rade vlastné postupy, z ktorých dosť často počuť... ...zase SLAYER, ale to je skrátka pochopiteľné.
Miestami som mal pocit, že im z toho nejako preráža ich old school death/thrashmetalová paralelka ABSURD UNIVERSE (ktorá pred časom vydala celkom dobrý album, len cca 20 rokov po funuse), ale v podstate spokojnosť. Nejaké prekvapenia sa už od SINISTER čakať nedajú, to, že začiatok „The End Of All That Conquers“ trochu pripomína „Sacrificial Suicide“ od DEICIDE, ako inovácia fakt nevyzerá. V každom prípade v Schiedame pravidlu o tom, že (death)metalová kapela by mala vydať max. osem albumov a potom sa vážne zamyslieť nad tým, či ešte pokračovať v tvorbe, zatiaľ odolávajú o čosi lepšie než v Olsztyne. Fanúšikovia tu v podstate môžu rátať so štandardnou vysokou kvalitou a s bonusovým trojskladbovým diskom (covery od MORBID ANGEL, PARADISE LOST a AGENT STEEL) máme od Aadovcov hodinu hudby.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.