Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Toto bude stručné, SINISTER sú tu 26. rok, čo sa o nich dalo písať do recenzií, to už niekde odznelo. Takže nejaké omáčky napríklad tu, medzi nami hlavne preto, že v zásade všetko, čo na adresu hudobnej tváre SINISTER padlo v roku 2012, platí aj dnes. Holanďania od debutu „Cross The Styx“ zažili vynikajúcu aj slabšiu formu, po „návratovom albume“ z roku 2006 sú prinajmenšom rešpektu hodnými klasikmi a spoluzakladateľmi európskeho (brutal) death metalu a Aadovi i jeho družine to už piaty album hrá naozaj presvedčivo.
Dávno viete, ako SINISTER hrajú – neľútostne rýchlo i valivo, pochmúrne, majestátne, s hrozivým hlbokým klasickým growlom a melodickými i zavýjajúcimi gitarovými sólami. Pred mnohými rokmi si vymysleli svoj štýl death metalu, odvtedy sa ho držia a občas sa ho snažia rozvíjať. Ortodoxný death metal, ktorý sa od nich čaká aj chce, ešte stále vedia dodať v presvedčivom prevedení. Novinka ma baví, prvá vypustená vzorka „The Burden Of Mayhem“ až prekvapila nejakými linkami, ktoré by som čakal skôr od SUFFOCATION. To je skôr len spestrenie, páni hrajú v prvom rade vlastné postupy, z ktorých dosť často počuť... ...zase SLAYER, ale to je skrátka pochopiteľné.
Miestami som mal pocit, že im z toho nejako preráža ich old school death/thrashmetalová paralelka ABSURD UNIVERSE (ktorá pred časom vydala celkom dobrý album, len cca 20 rokov po funuse), ale v podstate spokojnosť. Nejaké prekvapenia sa už od SINISTER čakať nedajú, to, že začiatok „The End Of All That Conquers“ trochu pripomína „Sacrificial Suicide“ od DEICIDE, ako inovácia fakt nevyzerá. V každom prípade v Schiedame pravidlu o tom, že (death)metalová kapela by mala vydať max. osem albumov a potom sa vážne zamyslieť nad tým, či ešte pokračovať v tvorbe, zatiaľ odolávajú o čosi lepšie než v Olsztyne. Fanúšikovia tu v podstate môžu rátať so štandardnou vysokou kvalitou a s bonusovým trojskladbovým diskom (covery od MORBID ANGEL, PARADISE LOST a AGENT STEEL) máme od Aadovcov hodinu hudby.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.