„An Ache For The Distance“, druhé to album amerických THE ATLAS MOTH znamená i po více než dvou letech od vydání velmi překvapující a svěží porci (post)metalového běsnění, plnou tížívé melancholie a celkově velmi neradostné atmosféry. Jak se však na novince dokáže odzrcadlit skutečnost, že hlavnímu tvůrci skupiny Stavrosi Giannopoulosovi mezitím umřela matka a opustila jej přítelkyně? Dokáže tyto tíživé životní zkušenosti přetavit v další a ještě neradostnější sbírku truchlivých songů?
Pradoxně se děje tak trochu opak. Ovšemže se zámořská pětice po velmi dobrém přijetí svého předchozího díla nechce odpoutat od jasně rozpoznatelného rukopisu, ale nelze si hned nepovšimnout (velmi) mírné inklinace k méně tíživému soundu. Možná je to jen čistě subjektivní vjem, neboť „The Old Believer“ jde víceméně pevně ve šlépějích svého přechůdce, ale onen moment překvapení, který nahrávka z roku 2011 nabízela, se samozřejmě už tak trochu vytratil.
Na škodu to však rozhodně není, protože proces zrání skupiny ještě určitě nedosáhl svého kulminačního bodu. V praxi to znamená, že letošní počin opět udeří silou specificky nazvučených kytar, podmanivé atmosféry a rovněž specifického střídání dvou vokálů. Právě vokální party, ač v zásadě se nejedná o nic dříve neslyšeného, díky kontrastům až blackově znějícího ječáku a sugestivního „čistšího“ zpěvu tentokráte možná ještě více vytváří pevné epicentrum všech nálad nahrávky. Zaposlouchejte se do fantastické „Halcyon Blvd.“, postavené na dominující melodii, které ve stěžejních momentech naprosto účelně vypomáhá ostřejíš vokál, jakoby mluvící z nitra rozervané Stavrosovy duše. O jejím stavu koneckonců dost jasně vypovídají i existenciální texty, dokonale padnoucí k těžkému zvuku alba.
Co však nahrávku, kromě jednoznačně vyprofilované lyriky, symbolizuje nejvíce, je jistý znatelný příklon k písničkovější formě. Ono to vlastně bylo docela slyšitelné i v minulosti, ale až nyní je zjevné, že se jedná o proces s jasným vývojem. Způsob, jakým se daří kombinovat čitelnější struktury se zatěžkaným metalovým zvukem je rozhodně pozoruhodným a jen podtrhuje veškerá tvrzení o jisté, ne úplně malé úrovni originality THE ATLAS MOTH. Ta nespočívá ani tak v hledání neprobádaných cestiček, jako hlavně ve zkoumání bezprostředního okolí těch již dávno vyzkoušených.
Mám velmi rád interprety, kteří dokáží nenásilným způsobem zkombinovat metalovou údernost a hutnost s emocemi, které bývají spíše doménu trochu jiných žánrů. Námitka ve stylu, že tohle všechno vlastně už dávno nabídnul doom metal se přijímá, ovšem s dovětkem, že i z něj si Američané berou to potřebné, aby to pak podrobili trochu jinému pohledu na věc. Nehledejte však prosím v předchozích slovech snahu pronášet soudy o něčem nevídaném, neslýchaném. Tohle je myslím věc, kterou mají i samotní THE ATLAS MOTH jednoznačně vyřešenou.
Spíše je lze zařadit do proudu současných metalových kapel, schopných přijít s osobitým zvukem i kompozičními postupy. Američané tyto pak opět zúročili v podobě skladeb, které obstojí i jako jednotlivé kusy a jako albový celek pak tvoří výborně sehranou a brutálně truchlivou mozaiku.
Co se stane s obalem CD, když se polije vodou?