Hodně hodně otázek nastolí nové album této britské metalové legendy a mnohé z nich nebudou věru příliš příjemné. Mezi ty nejčastější však nejspíš budou po doznění nádherné balady "Beginning Of The End" patřit dotazy směřující do budoucnosti existence JUDAS PRIEST. Bude právě tato skladba představovat jejich pomyslný "High Hopes" a vůbec celá deska pak "The Final Frontier"? Možná lehce provokativní příměr k jiné britské metalové stálici a jejich (stále pravděpodobně) poslední studiové nahrávce se však na mysl vnucuje automaticky.

Osobně si totiž v současnosti, takříkajíc za čerstva po utříbení dojmů z osmnáctého alba skupiny, neumím představit její další tvůrčí fungování bez značného rizika sebeparodie. Proč ta ostrá slova? Rozhodně ne kvůli tomu, že by toto recenzované album představovalo nějaký kardinální průser. Ono právě naopak díky svému ortodoxně a důsledně staromilskému pojetí na celé své tradičně nemalé ploše ani na chvíli neuráží, byť bohužel opět, jako i v případě předchozích dvou počinů vzniknuvších po návratu pěvce Roba Halforda, nedokáže udržet pozornost po celou hrací dobu.

Avšak hlavně oproti velmi ambicióznímu dílu "Nostradamus" paradoxně naprostá rezignace na poslední zbytky progrese má za následek fakt, že se na "Redeemer Of Souls" podařilo dostat asi maximum ze současných tvůrčích sil těchto veteránů. A to jak v dobrém, tak i ve zlém. Pozitivní je v každém případě způsob, jakým se podařilo stárnoucím metalistům vyvolat ducha doby, kdy to takříkajíc ještě šlapalo na plné obrátky. Této aspirace nezůstala ušetřena ani produkce, prostá jakýchkoliv pokusů o moderní metalový sound.

S tím pak logicky přichází i míra posluchačských očekávání, kterou je potřeba nastavit přesně tímto směrem. V opačném případě se skutečně se zlou potážete. Pokud na této cestě nebude dostatečným průvodcem úvodní úderná položka "Dragonaut", jež jasně nastaví mantinely, ze kterých se pak následující dění už nedokáže, a vlastně ani nechce, vymanit, nezbývá než do následujících bezmála 60 minut popřát hodně štěstí při hledání něčeho dříve neslyšeného.

Pomyslný souboj zbytečných skladeb s těmi povedenějšími vyznívá přeci jen těsněji ve prospěch těch, které dokáží bavit. "Halls Of Valhalla" je frontální útok v plné síle. Útok do časů minulých, kdy heavy metal dobýval dětské pokoje teenagerů a nervovou soustavu jejich rodičů. Do časů, kdy Rob Halford a spol. museli před americkým soudním dvorem obhajovat svoji existenci. Energická jízda nezapře bojového ducha a má představit JUDAS PRIEST jako kapelu, která nestárne a která má energie stále na rozdávání. Následující zpomalení ve "Sword Of Damocles" ještě dokáže udržet energický trend z předchozí skladby. Lehce historizující ústřední motiv, chytlavý refrén a akustická mezihra v prostřední části, nabízející prostor k procítěnému Halfordovu projevu, jednoznačně ukazují na pocit smířenosti tvůrců samých se sebou, který se tomuto albu podařilo vtisknout.

Bohužel poněkud slabší prostřední pasáž ("March Of The Damned", "Down In Flame") docela mírní počáteční nadšení. Sám pro sebe jsem si tuto skupinu písní nazval šedými myškami. Jedná se o kompozice, které nepůsobí vysloveně bezradně, avšak na druhou stranu vám v krevním oběhu kýžené rozproudění taktéž nevyvolají. Jedná se o takový současný standard JUDAS PRIEST, nebo chcete-li stále relativně funkční rutinu. To samé platí i pro několik dalších kusů ("Cold Blooded", "Metalizer", "Crossfire"), které však díky silnějším nosným melodickým linkám působí o poznání záživněji, ale nedokáží však úplně eliminovat dojem stárnoucí a unavené kapely, jež bohužel s každou další skladbou roste a roste.

Skladby jako "Crossfire", "Secrets Of The Dead" anebo "Battle Cry" v samotném závěru přeci jen opět pozvedávají zkomírající atmosféru. Té první se to daří díky silnému bluesovému feelingu, zcela se vymykajícímu z pevně daného konceptu nahrávky, té druhé zase s pomocí, pravda nikterak objevných, ale v tomto případě dobře fungujících skoro až nenápadných orientálních motivů. No a ta třetí je opět nefalšovanou heavymetalovou jízdou a vzpomínkou na divoké mládí. Bohužel však i naplno odhaduje skutečnost, že to je navždy ztracené, neboť výšky, do kterých se zde Rob Halford svým hlasem nezřídka pouští vzbuzují už silnou závrať.

Čas letí jak splašený kůň. Víme to my, vědí to i JUDAS PRIEST. Navzdory mnoha výtkám, které lze k "Redeemer Of Souls" vyslovit, je nutné objektivně uznat, že pro další přežití skupiny je přesně takovéto album nutné. Pokoušet se o experimentování je sice krásné a mnoha náročnějšími posluchači i přímo žádané, ale s ohledem na dnešní síly britské kapely si troufám tvrdit i zároveň cestou do pekel, Jak jsem se pokusil naznačit v úvodu této recenze, těžko teď zároveň bude hrozit chrlení dalších nahrávek v duchu kovových osmdesátek. Je však pozitivní, že tato kapela stále existuje a tvoří a díky tomu má i nesporné právo hrdě nést prapor heavy metalu v jeho předních řadách. Patetické kecy? Ale no tak, ty k heavy metalu vždycky patřily a patřit budou!