Traduje se, že soboty bývají na festivalech povětšinou nejsilnějšími dny. Nevím, do jaké míry to platí pro tento ročník pravidelného rokycanského klání, neboť letos jsem se rozhodl pouze pro návštěvu sobotního programu, ale playlist čítající pestrý zástup kapel sliboval opět mnohé. Bosna a Hercegovina, Německo, Rusko, Wales, Španělsko, Itálie, Spojené státy a samozřejmě, že i Česká republika. Toť několik zemí, ze kterých si vystupující našli cestu do městečka situovaného nedaleko západočeské metropole Plzně.

A hned zkraje tu máme tak trochu exotickou akvizici. DEER IN THE HEADLIGHTS pocházející z města Banja Luka v srbské části Bosny a Hercegoviny představují typickou kapelu pro scénu umístěnou pod stanovým přístřeškem. Zpěvačka, nebo lépe řečeno křiklounka, tráví část vystoupení v prostoru pod pódiem, ale ochuzeni zanedlouho nejsme ani my v zadních řadách, když pod kotel pěkně nabroušeného hardcore přikládající kapela nestíhá uhýbat před rejdy divoženky, jež se mezitím vrátila zpět nahoru. Tohle prostě hned na začátek mělo pořádný šmrnc, takhle pod rozpálenou sluníčkou.

Zahanbit se však nenechává ani německá raketa IMPLORE. Striktně stylová image, a koneckonců i muzika, pěkně rozehřála už tak notně horký vzduch. Nasazení, energie a poctivý přístup. To vše bylo na jedničku. Kompenzace nulové originality třištivým vnitřním nábojem hudby s grindovým základem a inklinací ke staromódnímu death metalu rovněž bez chybičky! No a co teď?

Teď si dáme hlavní scénu, na které vykopávají Britové BASTIONS. A vykopávají se slušnou razancí, byť do předchozích ranařů jim leccos schází. To však pranic nevadí, když jejich stylově naprosto čistý hardcore šlape ve slušných obrátkách a více než přesvědčivě přinutí si to celé náležitě vychutnat i navzdory čím dál silněji pražícímu červencovému slunci. Po tomhle už se melodika v podání Němců REFLECTIONS více než hodila. Punk, hardcore, ulice, boj. Je tam zkrátka vše potřebné, nic navíc, nic nechybí. Snad jen chuť to abslovovat až do úplného konce.

Kdepak, toho dne jsem měl trochu jiné favority. Mosh a stagediving půjdou nachvíli stranou. Rychlost rozhodně není výsadou REKA. Mezinárodní pětice, jejíž ústřední mozkový trust tvoří ruský kytarový a bicí holding a tiskového mluvčího, rozuměj toho, kdo týrá mikrofon, pro změnu Francouz, se vytasila se svým názorem na problematiku zvanou sludge metal. Mohutné kytarové hradby, gradace jednotlivých motivů, trpělivost jak na pódiu, tak i pod ním a snad až z paty vyřvaný, leč spíše méně nápadný vokál. Kolega RIP by možná namítnul, že se tam jaksi nedostává tolik nápadů jako u špičkových žánrových kapel, což je (možná i) pravda, ale i tak to bylo sousto nanejvýš výživné. To se nám líbilo, tak to máme rádi!

Mezitím na malé scéně: Britové CARNIST, v jejichž řadách svírá mikrofon Alex, známý mimo jiné již ze zaniklých FALL OF EFRAFA, jedou ortodoxní hc kolovrátek, což v těchto dnech a na tomto místě rozhodně není na škodu. Na škodu však bylo, že to jaksi moc nešlapalo a tak nějak celkově to působilo bez energie a tuctově. Zahanbit domácí scénu kromě LYCANTHROPY (které jsem proslunil na hlavní scéně) nenechávají ani naléhaví REMEK. Příjemně odsýpající set je pak završen menší narozeninovou oslavou. Agresivní melodikou se prezentují Španělé MINORITY OF ONE. Nic originálního v tom nehledejme. Punkové refrény, sem tam zvolnění, sem tam zase něco ostřejšího, skladby se stopáží do tří minut a hezky odsýpat, ať se nám publikum nenudí. A ono se skutečně nenudilo. Já bohužel po čase trochu ano.

Ovšem to se mění hned vzápětí s německými THROWERS, jejichž, vzhledem k zaměření festivalu, snad až nemístně metalový výzor šel pěkně ruku v ruce s ortodoxně a nesmlouvavě pojatou muzikou, která ohromně nakopávala. Další z těch objevů, kvůli kterým se na Fluff váží cesta.

„Ortodoxní hardcore, které má smysl“, abych tedy opět citoval kolegu RIPa. Ano, Francouze I AM A CURSE skutečně lze takto zaškatulkovat. Obhroublý sound dodával jejich produkci hlavně v pomalejších momentech lehce apokalyptický nádech a když se do toho skupina opět pořádně opřela, byla to ta pravá „moshová volenka“. Nutno však říci, že toho dne to v prostoru pod hlavním pódiem příliš nežilo. Snad to vedro anebo únava z předchozího dne? AcxDC řádili před týdnem na Obscene Extreme a řádili i v Rokycanech. Nakládačka v režii grindcore a powerviolence, kde o orginalitu nezavadíte ani omylem však roste do krásy právě na pódiích letních festivalů. Podobné kapely jsou tu od toho, aby nejen vyplnily prostor mezi posluchačsky náročnějšími interprety, ale aby i pořádně nakoply atmosféru. To se myslím řádícím americkým ďáblům povedlo více než dobře, protože pod pódiem to konečně začíná trochu ševelit.

Nebudu zastírat, že jedním z highlightů pro mě byli ještě stále nadějní Němci THE TIDAL SLEEP. Ti ještě za čerstva představili novou desku „Vorstellungskraft“ (recenze zanedlouho), aby zároveň poskytli i průřez svojí dosavadní tvorbou. V rámci hardcore rozhodně progresivní band působí v prostoru velkého pódia velmi energicky, sebejistě a sympaticky zároveň. Našlapané a procítěné skladby si podmaňují většinu přítomných a ačkoliv téměř po celou dobu vystoupení zápolí s poněkud tižším zvukem (což je poněkud netradiční problém) a hlukem z reprodukované hudby z nedalekého Queer Noises stanu, ve výsledku z tohoto souboje vychází vítězně. Prostě lahůdka!

A to jsem se domníval, že mě v krásném letním večeru už nic tak nevzpruží a ejhle, ani to dlouho netrvalo! Ve stanu už vesele řádí italští ØJNE a já musím opět poděkovat tomuto sympatickému festivalu za neustálý proud výborných screamových kapel. Milánská skupina se v něm doslova vyžívá. Rytmicky nesmírně variabilní skladby; a to až natolik, že se v nich jednou ztrácejí i samotní aktéři, spolu s velmi expresivními vokály tvoří jasnou esenci tohoto (sub)žánru. Když k tomu připočteme navíc typický jižanský temperament a vznětlivost, je zaděláno na počertech pozitivní vystoupení.

Z mého pohledu o něco méně záživnější dění na hlavní scéně vrcholí kolem desáté hodiny skoro hodinovým vystoupením amerických VESTIGES. Podle všech indícií by tohle mělo být představením dle mého gusta. Avšak bohužel to jaksi skřípalo hned na několika frontách. Což o to, atmosférický úvod sliboval mnohé, ale jakmile se poprvé opřel do mikrofonu dřevorubecký vokalista, (ne)síla jeho řevu byla v dost velikém kontrastu s vzezřením pořízka z americké fabriky. Zřejmě částečná indispozice však nebyla hlavním důvodem toho, že ne všechno klapalo na jedničku. Studiová podoba skupiny nabízí vskutku slušivou toliko moderní směs různých okrajových žánrů, mezi kterými nechybí sludge, crust anebo ani black metal, ale v živém provedení to alespoň tentokráte po čase začíná vcelku nudit a splývat v jednolitou masu. To i navzdory četným vyklidněným pasážím. Zdálo se však soudě dle masivního diváckého ohlasu, že jsem byl s tímto názorem v minoritě.

Nevšední zážitky sliboval závěr pod stanem. Holandské LANDVERRAAD bych si doma pouštěl asi ztěží, ale to nikdo z konečně pořádně rozdováděného davu asi neřešil. Hysterický ženský ječák sekundující nekomplikovaným nabouchaným skladbám, si oddechnul v dlouhých průpovidkách, během kterých došlo dokonce i na „losování tomboly“. To francoužští CELESTE k tomu přistupili o poznání vážněji, možná až příliš. Kulisu jejich aktuálních vystoupení tvoří úsporné (spíše žádné) osvětlení, a laserové zaměřovače umístěné na hlavách jednotlivých členů ansámblu. Zpočátku to má něco do sebe, ale když se jaksi nedostavuje pocit naladění na poměrně stereotypní nakládačku s nádechem hipsterského black metalu, jde to celé zanedlouho jaksi do ztracena. Škoda, neboť studiová podoba skupiny ma rozhodě koule s velkým K.

Aparáty definitivně utichají, aby se v některých stanech rozjela nefalšovaná diskotéka. Z jednoho zní „Funky Town“ od LIPS INC. a ve druhém se zase ve skladkých snech zmítají EURYTHMICS a spolu s nimi početný dav dobře naladěných vyznavačů tvrdé muziky.

Ačkoliv s těmi aparáty to nebude jěště tak horké, protože krátce po půlnoci začíná večerní dění ve stanu Queer Noises, a to rovněž slibuje přinejmenším netradiční podívanou. Než mě nadobro přemůže únava, nepohrdnu depešáckou produkcí NUCLEAR FAMILY, což byl vlastně one boy band s patřičnou stylizací.

Nelze ovšem nepochválit i dramaturgii Psych tent-u, což byl menší stan umístěný v „bezvstupenkové“ zóně, na kterém si mohly zahrát kapely takříkajíc na vlastní žádost. Dle kolegových referencí to prý v pátek nebylo nic moc, ovšem v sobotu se tam často střídaly velmi nadějné spolky, kterým v zásadě v nejednom případě chybělo jen trochu více sebejistoty. Velmi příjemné zpestření!

V deštivou neděli mě okolnosti dovolily vidět jen dva sety kapel celé. Oba naštěstí stály za to. Švédi z AMALTHEA kombinují melodické vokály, indie rock, screamo i postrock tak, že to dává smysl. Jednotlivé skladby se moc pěkně dynamicky houpají od minimalistického brnkání k melodickým vokálum, až po rozbouřené tsunami a řízné řvaní. Rozhodně další kapela, u které se dále zajímám i o její studiovou tvorbu. Na pódiu působí trochu zakřiknutě, ale je to přesně ten typ skupiny, ke které přesně tento projev sedí.

Liverpoolští WE COMEOUT LIKE TIGERS jsem prošvihnul minulý rok, ale teď mi již neutekli. Screamo, post rock i pořádná porce black metalu a do toho houslové vpády. Kytarové metalové drbačky. Minulý rok na malé scéně zatřpitili tuším již při warm-upparty a nyní se mohli rozzářit naplno. (RIP)

Být po dlouhých pěti letech na tomto festivalu, byť je na jeden den, se ukázalo opět jako velice příjemná zkušenost v obklopení bezproblémového, tolerantního a disciplinovaného publika a v neposlední řadě výborné hudby. Z pořadatelského hlediska se toho na první pohled za ta léta moc nezměnilo. Areál sportovního letiště ležící v těsné blízkosti dálnice D5 a městečka Rokycany, je malebným místem plným zeleně, která v rozpáleném letním dni působí vskutku příjemně. Scéna pro začínající kapely umístěná mimo placenou zónu je výborným nápadem, stejně tak party stan pod patronací LGBT komunity. Tolerance a pozitivní duch jsou hodnoty, na kterých se dá stavět neustále. Fluff fest nepřestává být i navzdory mnoha kontroverzím, jež se neustále řeší uvnitř „scény“, hlavně komunitním projektem a zjevně mu tento status i vyhovuje. Věřme, že jej v takovémto rozpoložení čeká ještě dlouhá budoucnost!