OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S již typickým dvouletým odstupem se znovu hlásí o pozornost italská formace HOUR OF PENANCE. Pokud se letmo podíváme do útrob bookletu „Regicide“, opět seznáme, že sestava římské deathmetalové stálice znovu prošla poměrně razantními změnami. Stejně jako v mezidobí „Paradogma“ - „Sedition“ se obměnila celá polovina line-upu, přičemž tentokrát na již tradičně vysokou fluktuaci doplatila rovnou celá rytmická sekce, tedy Simone Piras (dr) a Silvano Leone (bg), dlouholetá opora kapely již od přelomového záznamu „The Vile Conception“.
Přesto však příznivec tvorby HOUR OF PENANCE nemusí ukrývat hlavu v dlaních v očekávání krušných časů, neb tvůrčí osobnost a mozek kapely, Giulio Moschini, dokázal i tentokrát sehnat velmi slušnou náhradu. Dovolím si konstatovat, že zejména James Payne kraluje na stoličce za bicí soupravou stejně tak jistě a spolehlivě jako kdysi Simone Piras a především pak úžasný Mauro Mercurio, jenž ozdobil svou prací hned dvě nejzásadnější sbírky v kariéře HOUR OF PENANCE, tedy „The Vile Conception“ a jejího přímého následovníka „Paradogma“.
Giulio Moschini, jakožto dominantní skladatel a autor většiny materiálu, je požehnáním, ale zároveň (do jisté míry) i prokletím současných HOUR OF PENANCE. Po instrumentální stránce nemůže mít příznivec moderního death metalu s nemalým technickým potenciálem sebemenších námitek, nicméně po stránce kompoziční to už začíná lehce skřípat. Domnívám se, že mozek římského kvarteta již dostatečně nastínil své schopnosti na „Paradogma“ (tenkrát ještě ruku v ruce s Francescem Paolim, jenž mezitím zklamán děním v HOUR OF PENANCE, přesídlil na plný úvazek k „sesterským“ FLESHGOD APOCALYPSE) a zejména pak na „Sedition“, které se už neslo výhradně ve znamení Moschiniho skladatelského monopolu.
Nicméně po opakovaných seancích ve společnosti šestého řadového alba HOUR OF PENANCE se zdá, že Moschiniho skladatelský vrchol přišel právě na „Sedition“ a nová deska už jen tu nastavuje, tu přikrášluje a tu zas jen převařuje již dobře známé ingredience. Ač je „Regicide“ krásně naaranžovanou a nejrůznějšími sólovými cingrlátky bohatě ověšenou sbírkou, postrádá pevnou kostru, jistou „dějovou linii“ (jen tak na okraj dodávám, že velmi podobné pocity ve mě vyvolává i duhový, úžasně přeplácaný cover od Gyuly Havancsaka). Zatímco „Sedition“ vynikala velmi variabilním materiálem (od nekompromisní blast-beatingové učebnice „Fall Of The Servants“, přes regulérní hitovku „The Cannibal Gods“ až po epickou, výpravnou kompozici „Ascension“), na novince mi všechny položky tak trochu splývají dohromady. Jistě, je tady titulní skladba disponující „catchy“ refrénem, zdařilá klipovka „Reforging The Crowns“ i naléhavý závěr v podání na epickou stránku sázející dvojice „The Sun Worship“ a „The Seas Of Light“, nicméně žádná z nich nelze kvalifikovat jako něco vyloženě šokujícího, něco, co jsme od HOUR OF PENANCE dosud ještě neslyšeli. Nadto dodávám, že snaha o onu košatou epiku Italům spíše škodí, stejně tak jako zbytečně četné a místy až příliš protahované výstupy sólové kytary, jenž mi nesedly už na „Sedition“. Jiným neduhem jsou často užívané vícevrstevné vokály, se kterými už pěknou řádku let koketují zejména polští vytrvalci BEHEMOTH.
„Regicide“ je achillovou patou diskografie HOUR OF PENANCE. Giulio Moschini a spol. už nemohou déle postávat u rozcestníku s nápisem „Sedition“, je třeba se vydat na cestu, další album střihu „Regicide“ si již nemohou dovolit.
„Regicide“ je achillovou patou diskografie HOUR OF PENANCE. Giulio Moschini a spol. už nemohou déle postávat u rozcestníku s nápisem „Sedition“, je třeba se vydat na cestu, další album střihu „Regicide“ si již nemohou dovolit.
6,5 / 10
Paolo Pieri
- kytara, zpěv
Giulio Moschini
- kytara
Marco Mastrobuono
- baskytara
James Payne
- bicí
1. Through The Triumphal Arch
2. Reforging The Crowns
3. Desecrated Souls
4. Resurgence Of The Empire
5. Spears Of Sacred Doom
6. Sealed Into Ecstasy
7. Redeemer Of Atrocity
8. Regicide
9. The Sun Worship
10. The Seas Of Light
11. Theogony
Misotheism (2019)
Cast The First Stone (2017)
Regicide (2014)
Sedition (2012)
Paradogma (2010)
The Vile Conception (2008)
Promo 2007 (demo) (2007)
Pageantry For Martyrs (2005)
Disturbance (2003)
Promo 2000 (demo) (2000)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Prosthetic Records
Stopáž: 39:52
Produkce: Stefano Morabito
Studio: 16th Cellar Studios (Rome, Italy)
Artwork: Gyula Havancsak
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.