OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z každého dne Brutal Assaultu tady máme pekelnou šestku dojmů, které se zaryly!
VENOM – Za kapelu, která ve mně vyvolala opravdu rozporuplné pocity. Za Cronosův nejnechutněji zařízlý zadek v kožených gatích. Za ohnivé efekty, při kterých jsem se opravdu opotil. Za pětatřicetiminutový skluz.
KEEP ON ROTTING – za hudebně nabušené vystoupení. Za jedinou domácí prog-death metalovou kapelu, při které se svévolně roztáčejí circle pity.
THE AGONIST – za roztomile ujíždějící a „plovoucí“ výšky v melodických vokálech blonďaté bárnínky Vicky Psarakis.
CHTHONIC - za jednu z mála kapel, u které image a nasazení lehce vyváží hudební nezajímavost. Za ryzí asijskou metalovou hysterii. Za rudé čočky zpěváka Freddyho Lima. Za šílené fanoušky z Taiwanu.
ÚVOD BRUTAL ASSAULTU - za efektní nálet na úvodu, o který se postarala letecká akrobacie.
BRUTAL ASSAULT ZMĚNY A NOVINKYV AREÁLU – za nově otevřené stinné prostory ve zdech pevnosti. Za chládek v nich. Za metalovou galerii. Za nový stan za Zelenou loukou, na kterém ve čtvrtek začíná „malá scéna“. Za slušný zvuk.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.