OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvanásť rokov v merítku ľudského života je dosť dlhá doba, počas ktorej sa dá na všeličo zabudnúť. O to viac, ak ide o minoritnú záležitosť aj na pomery metalového podzemia. Reinkarnácia kapely po takej dlhej dobe môže priniesť zaujímavý a svieži materiál, aj keď to ani zďaleka nebýva pravidlom.
Názov "Turn Of the Tides" by mohol predznamenať všeličo, ale samotní autori tvrdia, že skôr pôjde o návrat k poslednej podobe EMPYRIUM s dostatočnou reflexiou toho, čím si nielen v hudobnom živote prešli. Ideový koncept nahrávky je tak opäť spätý s prírodnou mystikou, cyklom ročných období a prirodzeným behom života v jeho rôznych etapách. Nie je to nepodobné práve tomu, čomu sa venujú aj štýlovo spriaznení DORNENREICH.
Hudobne je album prioritne akustický, je však rozvinutý do ďaleko pestrejšej a modernejšiej podoby, než by som čakal. Autori pracujú s ďaleko širšími hudobnými plochami s využitím elektronických plôch, skreslených gitár a bicích. Dôraz je kladený hlavne na udržanie dramaticko-melancholického náboja skladieb, pričom každá predstavuje mierne inú polohu kapely.
Poriadne prekvapí ostrý vokál v "Dead Winter Ways", odkazujúci na blackmetalovú minulosť, "shoegaze" záver "In The Gutter Of This Spring" pripominajúci zas najlepšie momenty ALCEST. Poriadnou dávkou gitár ovplýva taktiež "The Days Before The Fall", evokujúci doomovú atmosféru s pekným akustickým sólom i dramaticky uzavretá "With The Current Into Grey". Dôležitým elementom je tradične dominantný operný vokál, pričom originálna Nemčina na albume absentuje.
Popri široko rozvetvených skladbách, ktoré tradične umne balansujú na hrane gýča, ma asi najviac baví záverečný minimalizmus v "Turn Of The Tides" a rovnako koncipovaná klavírna "We Are Alone". Obe tieto skladby krásne definujú poetiku a veľmi špecifickú atmosféru celého albumu.Tento fakt definuje aj jeho základný problém, keďže nie každému musí táto forma relaxačnej a nie nejako zložitej hudby vyhovovať.
Toto je ale všeobecný problém albumov, ktoré sú postavené na evokovaní pocitov a atmosféry ako silne subjektívnych prvkov. Nakoniec ide o veľmi sympatický a svojím spôsobom nenápadný album, ktorý dokáže spríjemniť chvíle pokoja pri nenáročnom počúvaní. Na záver si staromilsky neodpustím pekný citát poslednej slohy titulnej skladby:
I am a wave in an ocean
Floating, gliding, infinity
I shall not break at the rocks
Nor shall I decay before my time
At last I reach endless white sands
Rozhodne vydarený návrat EMPYRIUM. Na súčasné pomery vcelku osobitý album pre nenáročný posluch, pod ktorého povrchom sa skrýva slušná atmosféra a množstvo emócií.
7,5 / 10
Ulf Theodor Schwadorf
- basgitara, gitara, bicie, vokály
Thomas Helm
- klávesy, klavír, vokály
1. Saviour
2. Dead Winter Ways
3. In the Gutter of This Spring
4. The Days Before the Fall
5. We Are Alone
6. With the Current into Grey
7. The Turn of the Tides
Vydáno: 2014
Vydavatel: Prophecy Productions
Stopáž: 43:20
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.