Vstup mladé americké úderky ALLEGAEON na scénu byl poměrně impozantní. Kvartet z coloradského Fort Collins se dal dohromady v roce 2008 a necelé dva roky na to debutoval na prestižním labelu Metal Blade albem „Fragments of Form and Function“. Mimochodem, tenhle název víc než výstižně vystihuje jejich dosavadní hudební tvář. Opravdu nedá příliš práce spojit si projev kapely s informací, že zakládající člen Greg Burgess vystudoval klasickou kytaru na konzervatoři v Cincinnati. On i jeho band jednoznačně patří do kategorie mladých kapel, které metal berou jako velkou databázi, jejíž prvky lze svobodně kombinovat. Zkrátka (abych zužitkoval i název jejich druhé desky): zástupci vesmírné rasy formshifterů.

ALLEGAEON komponují svou hudbu z různorodých žánrových fragmentů, tradic i textových tematických inspirací. Amalgám vlivů spojuje asi nejvýstižněji pojem technický death metal, z něhož pánové čerpají jak klasické rozvržení vokálů v dialektice ostřejšího řevu a hrubého growlingu, tak především zuřivý drive a kostry skladeb. Ty pracují s převážně velmi agresivní rytmikou plnou eruptivních blast beatů a zasekávaných riffů, ale nad ní sochají velmi pestré žánrové konstrukce. Zálibou v melodických prvcích, orchestrálních aranžích a sólových propletencích vyvolávají „molodci“ z Colorada především americké power metalové imprese.

Když po obligátním intru nastoupí v otvíráku alba „Elements of the Infinite“ preludující kytara v doprovodu hysterického sborového zaříkávání, derou se člověku na mysl (ne naposled) takoví SYMPHONY X. Pokud ALLEGAEON kritika na předchozích deskách oprávněně vytýkala, že jednoznačně upřednostňují „style over substance“, třetí deska přináší částečné vykoupení. Ano, Američané zůstávají stále stejnými eklektiky, kteří kličkují od nápadu k nápadu a od poetiky k poetice, ale skladby působí navzdory tomu poměrně soudržným dojmem.

Dramaturgie desky zároveň šťastně promíchává brutálně předoucí vály s rozvětvenými sólovými pasážemi a kompozice, kde dominuje výrazná melodika a dřevorubecké vyřvávané refrény (zdráhám se je nazvat refrény hitovými, ale takový „Biomech II“ se svým jednoduchým štěkáním docela solidně zadře pod kůži). Jisté námitky bych mohl mít k textové stránce, která místy působí jako suchopárná směsice výpisků z časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí a fyzikálních skript. Jenž ono se to k image „metalových nerdů“ paradoxně docela hodí. S trochou nadsázky se tak od dysonovy sféry sklouzneme přes horory Paula W. S. Andersona až někam do doby měděné. Důležité je, že skluz je to dostatečně ostrý a plynulý, který překlene poměrně zabijáckou stopáž bez výrazného výpadku.

Společným jmenovatelem zůstává výtečně sehraná kapela, která má svěží melodické nápady, oko na padnoucí klišé a schopnost propojovat všechny prvky do variabilního a zábavného celku. Ať už tenhle slepenec pasujeme do jakékoli žánrové kategorie, faktem zůstává, že ve skladbách jako „Dyson Sphere“, „Phylogenetic Stretch“ či „Genodice for Praise - Vals for the Vitruvian Man“ nacházejí ALLEGAEON mezi různorodými fragmenty formy a funkce optimální rovnováhu a konečně působí jako kapela, která uspokojivě zkrotila svůj nemalý instrumentální potenciál. „Elements of the Infinite“ díky tomu funguje jako velmi přístupná a pestrá toulka několika sousedícími metalovými galaxiemi.

P.S. Klukům rozhodně nechybí nadhled... zdravíme všechna krabí hovada.