Nemůžu si zkrátka pomoct, americké PRONG už budu mít navždy zafixované jako ty metalové novátory z počátku devadesátých let, kdy desky "Cleansing" a především "Rude Awakening" pomáhaly formovat můj hudební vkus. S přiznáním tohoto, z hlediska případného recenzenta, handicapu však musím jedním dechem připustit, že letos se konečně zámořskému triu povedlo prolomit tuto (nejspíš nejen) moji soukromou kletbu a přijít s deskou, která si na nic, ale opravdu na nic nehraje a která zároveň nemá potřebu se příliš ohlížet zpět do pro skupinu tolik vzrušující minulosti.

PRONG model roku 2014, to je především energie, údernost a... METAL! Tommy Victor a jeho kumpáni mají, zdá se, veškeré ambice ohledem bourání konvencí dávno vyřešené a tak nějak úměrně svým současným schopnostem nacházejí své těžiště v energické kytarové muzice, která má jakékoliv aktuální trendy v místech, kam slunce jen málokdy dosvítí.

Je však nanejvýš příjemné slyšet, jak dokáže kapela s takovýmto přístupem znít svěže, úderně a bez úsměv vzbuzujícího rozměru stařecké zatuchlosti. "Ruining Lives" i přes svoji jen těžko popíratelnou retro patinu dokáže odvézt pozornost přesně tam, kam potřebuje.

Více než slušný odpich skladby "Turnover", jež byla vybrána pro nelehký úkol celé album odstartovat, dává jasně na srozuměnou, že tady už to skutočně nebude o žádných výpravách do neznáma. Hutný kytarový riff, kulometní palba bicích a jakoby nezůčastněný, spíše jemnější Victorův vokál mohou nenápadně připomenout současné FEAR FACTORY, ale dle mého soudu to bude podobnost čistě náhodná.

Náhodná v tom smyslu, že ani jedna ze zmiňovaných kapel už nepotřebuje, nechce a ani nedokáže zdolávat neznámé vrcholky hor, ale naopak se snaží hledat půvaby v teritoriích důvěrně známých. PRONG k tomu zvolili velice promyšlenou dramaturgii, jíž hlavně několik úvodních skladeb podává spolehlivou pomocnou ruku. "Turnover", "The Barriers", "Windows Shut"... Všechno skladby, které mají sílu okamžitě vtáhnout do děje a díky své živočišné energii vám vyhnat z hlavy jakékoliv myšlenky ohledem originality a tak podobně.

Tommy Victor je i po letech ve spolehlivé pěvecké kondici, která mu dovoluje bezproblémově střídat sametové polohy s těmi ostřejšími a účelně si tak pohrávat s razancí jednotlivých skladeb. Tato role je prakticky téměř na něm, neboť hudební nástroje zde zainteresované přílišnou variabilitu nevykazují, což je vlastně trademark skupiny už od jejích počátků. Ani lehké otupění kytarového ostří v "Remote, Separate Self" ve prospěch hitovějšího, až rockového vyznění nelze v tomto případě brát jako nějakou výraznější změnu v soundu nahrávky jako celku.

Ani "Ruining Lives" se však ve vší své energičnosti a nepředstíraném zápalu bohužel nedokázalo vyhnout hluchým místům. Ty lze hledat hlavně ve druhé půli nahrávky, kdy ji znatelně dochází pára. Naštěstí album končí dost brzy na to, aby před vámi na zemi ležel unavený sprinter, jenž přepálil úvod závodu. Spíše můžeme hovořit o lehké ztrátě posluchačovy pozornosti, v důsledku nesmírně našlapaného startu desky, než o vysloveně vycpávkových skladbách.

Deváté album této legendy ji spolehlivě udržuje ve hře i v pozornosti (nejen) věrných fanoušků. Album čisté jako alpská horská studánka a album, které se ani jen nesnaží předstírat nějakou originalitu. Prostě metalová deska plná energie, svižných a v nejlepším slova smyslu chytlavých skladeb. Od této skupiny a po více než 20 letech existence to rozhodně není málo!