Poslední den festivalu se vyplatilo přivstat si. Domácí grindové pornohvězdy SPASM jsou zárukou výtečného startu. Vše začalo již před koncertem. „Co to je za kapelu, vždyť nemají ani kytaru“ šuškali si zvukaři, když přišli SPASM na zvukovku. No a pak jen zírali s otevřenou pusou. Moravští pornstars váleli jako vždy. Při jejich setu se nepřetržitě točil dance circle pit a dokázali i v ranní hodinu přilákat ke scéně dostatek úchyláků. Před hitovkou „Masturbation“ zazněla otázka jestli budou lidí zpívat s kapelou. Ozvalo se hromadné „jóóó“. Následovala otázka, jestli při tom budou honit, a zase sborové „jóó“, ale jestli jsem se dobře díval, tak honili jen dva.
Kdykoliv se v programu Brutal Assaultu objeví slovo modern metal, tak se trochu usměji. Většinou to specifikuje styl, který prožil vrchol někdy před patnácti až dvaceti lety. U LIVEEVIL tomu nebylo jinak, moderní jejich hudba mohla být možná koncem devadesátých let v začátcích kapely PAIN. Nevýrazná kytarovka, podmáznutá didžinou a s lehkým dotykem gotiky tak aspirovala na jednu nejméně výrazných kapel festivalu. Hned po nich je možné shlédnout výtečný set dubajských smrťáků NERVECELL, u kterých se sluší vypíchnout skvěle zvládnuté kovoobráběčské řemeslo a excelentní výkon za bicí soupravou.
Na BA se moc často s crustem nepotkáte a jednu z mála příležitostí tak návštěvníci měli v sobotní poledne, kdy se na scéně tohoto festivalu ukázali švédští MARTYRDÖD, kteří v tu dobu jeli turné s CONVERGE a OKKULTOKRATI. Švédi se představují ve vrcholové formě a velké pódium zvládli na jedničku. Výborná jízda na crustovém podvozku, obohacená sem tam vyhrávkou nebo i sólíčkem, a navzdory pražícímu slunci stoprocentní nasazení kapely je výtečným vstupem k odpolednímu programu.
Sedmý den týdne bývá bohoslužba křesťanská. Den šestý však rouhači z INSANIE rozjeli kacířský obřad, který ve svém středu korunoval tři žalozpěvy za sebou: „Vražda na staré hvězdárně“, „Volný radikál“ a „Božská komedie“. Přijde mi, že v domácí kotlině jejich žalmy již zdomácněly a tak většina na podiu i pod ním se přidala ke kolektivním zpívánkám jejich největších hitovek. (RIP)
Podobně světlým zjevem, jako předešlého dne Devin Townsend, byli v sobotu i Poly (v nové slušivé uniformě) a jeho tři mušketýři z INSANIE. I oni rozdávali pohodu, radost a vzdor plnými hrstmi a snad jako odměnu k tomu zase jednou měli odpovídající publikum, které i přes ostré polední slunce v hojném počtu vytvořilo dokonalou opozici některým tristním návštěvám kapely při klubových příležitostech. (Louis)
Od modernistů HACKTIVIST, kteří kombinují djent a rap jsem čekal hned na úvod mnohem více tlaku. Jejich vystoupení s melodicky zpívaným úvodem však vyznívalo poměrně bezzubě a vyšších obrátek se dočkalo až ve své druhé části. Stejně tak jsem u obou raperů čekal mnohem více přísnosti a naštvanosti, která se v jejich setu hledala jen stěží. (RIP)
To príde časom, pán kolega. HACKTIVIST sú ešte príliš mladí, basgitaristovi by som ani nepredal cigarety. Výborní boli a chápem tie oslavné ódy na tieto nádeje modernej tvrdej muziky. Ich djent-hop rozhúpal kotol od prvých sekúnd a udržal v napätí v priebehu celého setu. Uvidíme o pár rokov, pevne verím, že si ich ešte vychutnáme ako zrelú, oveľa agresívnejšiu a suverénnejšiu kapelu. Majú na to všetky predpoklady. (Rudi)
Když dva dělají totéž, není to totéž. To zná každý. Nicméně já toto doplním o jeden zcela nový poznatek. Když jeden dělá totéž v různou dobu, také to není totéž. Důkazem budiž set norských MANES, kteří mě den před tím naprosto nadchli ve stanu a za nic na světe jsem se na jejich vlnu nedokázal naladit na velkém pódiu. Ta atmosféra byla v denním slunci tatam. (RIP)
CRUACHAN rovná se folk metal ostrý jako žiletka, které nicméně vždy chyběl pověstný kousek dobroušení do dokonalé ostrosti a lesku. V živém provedení to nicméně není tak hmatatelné – přece jen, jak se do pořádného kytarového riffu ozvou housličky, jakoby se nohy samy chtěly roztančit – a tak Irové, kteří už jsou na scéně drahnou dobu, zanechali v Josefově veskrze pozitivní dojmy. (Louis)
Když jsem se poprvé setkal s AUGUST BURNS RED, bylo to na Strahovském kopci ve večer, jenž jim otevírala poměrně neznámá kapela EMMURE, která v té době zakotvila u Victory Records. Jejich set byl opět takovou typickou metalcoreovou ozdravovnou, která svěže rozproudila trochu zatuchající sobotní odpoledne. Křesťanský hardcore se silným důrazem na melodiku, mosherské elementy a hlavně živelnost na pódiu, to byla po několika nudnějších kapelách opravdová živá voda v programu Brutal Assaultu. A ačkoliv musím říci, že mám pocit, že zpěvák Jake Luhrs je svým přehrávaným chováním místy za hranicí, která by kapele slušela, musím jedním dechem hned dodat, že jejich koncert byl dechberoucím tělocvikem se vším všudy.
Z Metalgate scény jsem nakonec stihl jen dvě kapely a obě jsou trefou do černého. OKKULTOKRATI a EXIVIOUS. Dvě kapely na opačném koutu hudebního spektra a obě předvedly výborný set. Zatímco první je složena z kluků, kterým roste první chmýří na bradách a svoje přímočaré hoblovačky jedou na nevybouřených hormonech, druzí předvedli profesorský technický set s čarovnou atmosférou. U prvně jmenovaných snad jen škoda méně výrazného zpěváka, ale celá tato nová syrová generace zdivočelých hipíků, kteří nasáli hardcoreovou nebo metalovou revoltu, mi přijde nesmírně zajímavá. Co bude příště? Třeba CODE ORANGE? (RIP)
Znatelné zhoustnutí kotle a jedinci s plynovými maskami na hlavách, to znamenalo jediné: na pódium co nevidět dorazí staříci ze SODOM, kteří ovšem, jak se vzápětí ukázalo, zdaleka staříky nejsou. Playlist byl postaven téměř jen na osvědčených klasikách (i když „Agent Orange“ hned na začátku značně překvapil), které doplnila jen novinka „Stigmatized“, a přesto mělo vystoupení gelsenkirchenských neuvěřitelnou šťávu a říz. Circle pit, který nemilosrdně semlel dalších několik řad okolostojících jistě potvrdí. (Louis)
Brutal Assault má zvláštne čaro a moc. Aj zavedené, dlhoročne rešpektované kapely sa tu dokážu vyhecovať k neuveriteľným výkonom. Keď som sledoval stream z minuloročného Wackenu, lámal som nad SOILWORK pomyselnú palicu – tučný Speed, ktorý nestíhal ani dýchať, nie ešte spievať, kapela bez šťavy a energie. Možno to bolo horúčavou, veď obavy čiastočne rozptýlili na jesennom turné, ktoré zavítalo aj do Bratislavy. Na Brutalčeku už opäť s veľkým prehľadom a vo výbornej nálade odpaľovali do davu jeden veľký hit za druhým. Vskutku, veľmi hodnotne zostavený setlist rešpektujúci hrdú minulosť, rovnako tak ambicióznu, dvojalbumovú súčasnosť. No a záver v podobe „Distortion Sleep“ a „Stabbing The Drama“? Mali ma v hrsti. (Rudi)
Nebudu zapírat. SICK OF IT ALL jsou z vlny NYHC kapel mně asi nejbližší sebrankou. Už pět minut před koncertem z nich v zákulisí přímo sršela energie, která chtěla ven. Vůbec netuším, jak to tato banda ve svém věku dělá, ale dělá to velmi dobře. Pokud „SIKOVKY“ fotíte, tak z bezprostřední blízkosti vlastně vůbec nevíte, co se to kolem vás děje. Dokáží roztočit vesmír do obrátek, kdy vám vše kolem připadá jako neustále se pohybující chaos v jasně daném hardcoreovém tempu. Bez debat nejdynamičtější pódiová show mohla být dobrým slabikářem pro všechny kapely, které jsou i o dvě generace mladší. Ke konci setu lidi přepadávali do fotokoridoru jako pytle s cementem na pásu. (RIP)
Jestliže SLAYER byl číslem jedna celého festivalu, tak dvojku si hned v závěsu za ním (alespoň tedy pro domácí a slovenské fanoušky) pro sebe rezervovali KRABATHOR. Oprávněně. Reunion nejklasičtější sestavy kapely po jedenácti létech neexistence, to bylo něco, co nemohlo jedno oko nechat suchým, obzvlášť v okamžiku vlahých Brunových slov o nepálení mostů, ale jejich nezapomenutí a pozvolné rekonstrukci. Zároveň se ovšem potomci Krabatovi stali předmětem horlivých diskusí, neboť bylo mnohokrát slyšet, že Christopherovi a jeho kytaře se koncert prostě moc nepovedl. Osobně mi to však vadilo jen nepatrně, protože podstata věci – vyvolání ducha koncertů KRABATHORu z devadesátých let minulého století – pro mne byla daleko důležitější skutečností. Takže díky, Bruno, Christophere a Pegasi, a… ? (Louis)
Chápu všechny, kteří na BA se slzou v oku vzpomínali na doby, kdy ještě neměli prořídlé šedivé kštice, a vlasovými mlýny mohli v devadesátých létech vytírat podlahy při koncertech KRABATHOR. Bohužel jsem v době koncertu KRABATHOR nebyl opilý ani nostalgií ani alkoholem, takže mohu poskytnout na comebackový koncert zcela jiný pohled. Vůbec si nedokáži vysvětlit, proč skladby, které (snad) mnoho z přihlížejících znalo do puntíku, prezentovali KRABATHOR v tak lajdácké formě. Mluvím samozřejmě hlavně o Chrisovi a kytarových sólech, ale kopance byly i na mnoha dalších místech. Rozhodně nešlo o pár kosmetických vad, vždyť třeba výtečné sólo v „In The Blazing River“ mělo s originálem společného jen pramálo. Chápu, že na legendy se nesahá, ale nemá cenu si nic nalhávat. Já viděl císaře s houpajícím se bimbasem a tak mám nutkání říci „Císař je nahý“. Pokud by měl KRABATHOR v nastoleném kurzu pokračovat dál, stane se jen úsměvnou karikaturou sama sebe.
Phil Anselmo působil už v backstage jako člověk, který přitahuje pozornost. Většinou se držel nějaké lahve a kolem něho byla početná skupinka lidí. Flaška, kterou před koncertem odšpuntoval stylově zubama, hrála svoji roli i po čas koncertu. K vystoupení to vlastně sedělo. Sám Anselmo působil jako pohybující se hora testosteronu, což s hudbou DOWN dokonale souznělo. Vlastně i jeho chování bylo podobné jako v živácích PANTERY, jen mu přibylo bříško a pohyby byly trochu pomalejší. Několikaminutové chlapácké průpovídky mezi skladbami, které kombinovaly jižanský feeling, stonerové dřevorubectví a nasrané obličeje, tolik typické pro tuto osobu, tak zdobili celý set. (RIP)
Na BENEDICTION jsem se obzvláště po loňském odvolání jejich účasti nesmírně těšil, takže jejich umístění na třetím pódiu Metalgate mě již dopředu silně znervóznilo. Poté, co jsem si na místě samém prohlédl bojové podmínky ve stanu, zhrozil jsem se ještě víc, a dílo zmaru pak bylo dokonáno při samotném koncertu birminghamské bestie. Opět nechutně narváno, nechutně dusno a k tomu nechutný zvuk, ve kterém jste si obě kytary mohli tak maximálně v duchu připískávat. Nespokojenost ostatně dával najevo i sám Dave Hunt, který nejprve vypadal, že každou chvíli zabije zvukaře, a poté si stěžoval na umístění v tomto „fucking“ stanu. A přestože později se zvuk kytar přece jen podařilo odkudsi vyšťourat, už to nebylo moc platné, protože jestli BENEDICTION hráli dohromady třicet minut, tak to bylo moc. Ještěže „Magnificat“ umí být takový balzám na nervy.
V důsledku časové rezervy proto stíhám i SATYRICON, kteří právě dávají „Our World, It Rumbles Tonight“, čili prakticky na samém počátku jejich setu. Nové album je na seznamu hraných skladeb hojně zastoupeno, což ve spojení s osvědčenými koncertními tutovkami znamená bezvadný koncert, neboť jak známo, perfekcionismus Satyra ani nic jiného nepřipouští. Jen CONVERGE nejspíš nebyli rádi, že jim uhrančiví Norové ukrajují z jejich hracího času. (Louis)
Počátek koncertu SATYRICON osvěžil Anselmo tím, že se vpotácel na scénu a překvapenému Satyrovi při titulní skladbě z alba „Now Diabolical“ vzal mikrofon, aby si do něj také hejknul, a konec koncertu, přetáhnutý asi o deset minut, zase nervózně pobíhající Jacob Bannon, přebíhající nervózně na straně pódia jako lev uvězněný v kleci. SATYRICON ještě nestačili ani poděkovat a na druhé scéně CONVERGE rovnou protrhli hardcoreové hráze. Oproti jejich poslednímu kocnertu na festivalu byl jejich koncert jízdou od začátku do konce. Set byl postavený tak, že nebylo místo na oddech. Ať to byla „Trespasses“ z posledního alba nebo rock’n’rollovější pecky z „Axe to Fall“ – od začátku do konce byl jejich koncert obrovskou explozí energie, kterou v maniakálním amoku dirigoval výborný Bannon. Jejich koncert mě rozsekal na kaši a vlastně už jsem neměl chuť na nic dalšího. DODECAHEDRON laskavě prominou… (RIP)
Teším sa, že som mal možnosť vidieť MY DYING BRIDE zboku pódia. Aaron sa pri „The Cry Of Mankind zvíjal v kŕčoch na zemi rovnako ako pri ich brutalassaultovskom debute v roku 2005. Slzy, sliny, emócie – všetko tam bolo. A o malú chvíľu už nasledovali anglické žartíky – „nedávno sme vydali album Turn Loose The Swans“, toto je skladba z neho!“. Výborný set, v ktorom právom žiarili kompozície ako „She Is The Dark“, „From Darkest Skies“, „Like Gods Of The Sun“, ale aj novšia tvorba – z mojej strany veľmi veľká spokojnosť. (Rudi)