Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Newyorští konzumenti zeleného štěstí od počátku produkují celkem homogenní hmotu z toho, co zbylo z nu-metalové frajeřiny a deathcorového trendu, díky čemuž se dá říci, že mají lehce rozpoznatelný rukopis, který si snaží držet. Nové album „Ethernal Enemies“ je ve znamení mírného odklonu od nastolené cesty a vyvolává vášnivé diskuze hlavně u věrných fans. Queenští ranaři s rovným kšiltem byli vždy silní v tom, že jejich nekompromisní hutný buchar sázel na hrubou sílu a primitivní energii.
Jednoduchá brutalita obsažená ve skladbách, jež byly často vystavěny na prázdných strunách a hranatých hutných kytarových sekanicích, je na aktuální řadovce ředěna vyhrávkami, scratchováním a dokonce i podmáznutí založeném na synthových zvucích. Některé skladby jdou ještě blíž k nu-metalovým hopsačkám ve formátu, který definovali LIMP BIZKIT. Kluci na „Ethernal Enemies“ prostě ztrácejí koule.
Otázkou tak zůstává, na kolik v současné tváří kapely vězí prsty Joey Sturgise, který poslední době zvukově ohospodařuje líbivé směsky boy bandů z Brava a lascivního metalcoru typu BLESSTHEFALL, I SEE STARS, CROWN THE EMPIRE nebo úplně hlouposti typu ATTILA. Krom toho, že EMMURE zchudli v hutnosti zvuku a brutalitě, se mi zdá, že citelně ubylo i jakékoliv invence, i když ta kapelu v posledních letech také příliš neprovázela. Rozhodně zatím nejméně „cool“ kousek diskografie.
Vydáno: 2014 Vydavatel: Victory records Stopáž: 44:47
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Lukoboss
2 / 10
Album jsem si poslechl asi tak do půlky, protože dál už jsem na to fakt neměl. Jedna skladba jak druhá, hutný dropdowny - kapele v podstatě stačí prázdná struna a palmmute, nic víc není potřeba. Je to hrozně jednotvárný a nudný, ani vokál to nevytrhne - buď se rapuje (recituje?! těžko říct) nebo přijde growl, kde není rozumět ani slovo, ale vůbec.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.