Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Newyorští konzumenti zeleného štěstí od počátku produkují celkem homogenní hmotu z toho, co zbylo z nu-metalové frajeřiny a deathcorového trendu, díky čemuž se dá říci, že mají lehce rozpoznatelný rukopis, který si snaží držet. Nové album „Ethernal Enemies“ je ve znamení mírného odklonu od nastolené cesty a vyvolává vášnivé diskuze hlavně u věrných fans. Queenští ranaři s rovným kšiltem byli vždy silní v tom, že jejich nekompromisní hutný buchar sázel na hrubou sílu a primitivní energii.
Jednoduchá brutalita obsažená ve skladbách, jež byly často vystavěny na prázdných strunách a hranatých hutných kytarových sekanicích, je na aktuální řadovce ředěna vyhrávkami, scratchováním a dokonce i podmáznutí založeném na synthových zvucích. Některé skladby jdou ještě blíž k nu-metalovým hopsačkám ve formátu, který definovali LIMP BIZKIT. Kluci na „Ethernal Enemies“ prostě ztrácejí koule.
Otázkou tak zůstává, na kolik v současné tváří kapely vězí prsty Joey Sturgise, který poslední době zvukově ohospodařuje líbivé směsky boy bandů z Brava a lascivního metalcoru typu BLESSTHEFALL, I SEE STARS, CROWN THE EMPIRE nebo úplně hlouposti typu ATTILA. Krom toho, že EMMURE zchudli v hutnosti zvuku a brutalitě, se mi zdá, že citelně ubylo i jakékoliv invence, i když ta kapelu v posledních letech také příliš neprovázela. Rozhodně zatím nejméně „cool“ kousek diskografie.
Vydáno: 2014 Vydavatel: Victory records Stopáž: 44:47
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
tomimmortal
1,5 / 10
Další skákací sračkový album o naprostým hovně do tý přerostlý kupy hnojů s názvy nu-metal (nemající s metalem nic společnýho) a death-core (nemající s death nic společnýho).
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.