Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobrých alb v oblasti hardcoreu letos vyšlo opravdu požehnaně, ale novinka sekerníků ze země javorového listu mezi nimi rozhodně jen tak nezapadne. Se čtyřletým odstupem je tu následovník alba „Symptoms + Cures“, který je řemeslně skvěle opracovaným kouskem poctivě odžitého riffového hardcore s důrazem na živoucí funkčnost, rock’n’rollovou živelnost i melodiku.
Do plachet, jak je ostatně u COMEBACK KID zvykem, fouká svěží punkový vítr a mnohé kolektivní vyřvávačky zcela jistě budou při koncertech bourat kluby. V tomto ohledu jsou skladby jako stvořené k moshování a živé prezentaci vůbec. Oproti minulé desce mám pocit, že se Kanaďané zkrátka chtějí více vyřádit naživo. Ubylo melodičtějších zpěvů, víc se křičí, deska je rychlejší a rytmicky nabouchanější.
U COMEBACK KID nejde o žádný převrat. Už na počátku své kariéry narazili na vzorec, který při své tvorbě tvrdošíjně dodržují. Energii a šťavnatosti skladeb je podřízeno vše. Písně bez ladu a skladu uhánějí kupředu, ve své podstatě nepřinášejí nic nového, ovšem jedno se jim upřít nedá, že totiž vždy podvědomě útočí na vaši smyslovou soustavu a vyvolávají reakce. I teď, když mi v uších duní skladba „Wasted Arrows“, si podupávám nohou a pokyvuji hlavou. Nejde se tomu ubránit. „Die Knowing“ se v tomto ohledu umí zadřít pod kůži, je to totiž obhroublá deska pro upocené přímočaré koncerty.
„Die Knowing” sice není takovou pumelenicí jakou bylo album předchozí. Nicméně i letos tlakují COMEBACK KID svojí coreovou mašinu do maximální páry a intenzita vycházející z nitra tuctu nových skladeb je opět struhující.
Řádně nabroušená půlhodinka stopáže doslova potí hudební poctivost!
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.