Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobrých alb v oblasti hardcoreu letos vyšlo opravdu požehnaně, ale novinka sekerníků ze země javorového listu mezi nimi rozhodně jen tak nezapadne. Se čtyřletým odstupem je tu následovník alba „Symptoms + Cures“, který je řemeslně skvěle opracovaným kouskem poctivě odžitého riffového hardcore s důrazem na živoucí funkčnost, rock’n’rollovou živelnost i melodiku.
Do plachet, jak je ostatně u COMEBACK KID zvykem, fouká svěží punkový vítr a mnohé kolektivní vyřvávačky zcela jistě budou při koncertech bourat kluby. V tomto ohledu jsou skladby jako stvořené k moshování a živé prezentaci vůbec. Oproti minulé desce mám pocit, že se Kanaďané zkrátka chtějí více vyřádit naživo. Ubylo melodičtějších zpěvů, víc se křičí, deska je rychlejší a rytmicky nabouchanější.
U COMEBACK KID nejde o žádný převrat. Už na počátku své kariéry narazili na vzorec, který při své tvorbě tvrdošíjně dodržují. Energii a šťavnatosti skladeb je podřízeno vše. Písně bez ladu a skladu uhánějí kupředu, ve své podstatě nepřinášejí nic nového, ovšem jedno se jim upřít nedá, že totiž vždy podvědomě útočí na vaši smyslovou soustavu a vyvolávají reakce. I teď, když mi v uších duní skladba „Wasted Arrows“, si podupávám nohou a pokyvuji hlavou. Nejde se tomu ubránit. „Die Knowing“ se v tomto ohledu umí zadřít pod kůži, je to totiž obhroublá deska pro upocené přímočaré koncerty.
„Die Knowing” sice není takovou pumelenicí jakou bylo album předchozí. Nicméně i letos tlakují COMEBACK KID svojí coreovou mašinu do maximální páry a intenzita vycházející z nitra tuctu nových skladeb je opět struhující.
Řádně nabroušená půlhodinka stopáže doslova potí hudební poctivost!
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!