THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Představte s čtyři malé holčičky z Kjóta, které mastí temperamentní směsici indie a math rocku v hodně hysterickém japonském stylu. Když jsem poprvé viděl jejich koncert, při kterém se kvarteto na pódiu chovalo jako dívčí asijský THE DILLINGER ESCAPE PLAN, ihned jsem jim propadl. Pokud chcete slyšet něco opravdu netradičního, natrefili jste na správnou cestu.
Místy zasněné téměř romantické vokály, pod kterými zurčí lehce nekreslené kytárky jsou velmi často v ostrém kontrastu proti pasážím, které přímo hýří divokou rytmickou rozverností i nečekaně ostře nabroušenými brnkačkami. Ve starším materiálu, který je o poznání syrovější nejen ve zvuku, ale i v aranžích, je tato zajímavá diference ještě patrnější. Obě minialba, která předcházela „T H E“, mají mnohem větší drive a jsou pro mě i přes zvukové nedostatky ještě přitažlivější. Aktuální nahrávka přeci jen TRICOT nepatrně posunula do maintreamovějších vod.
Živě je jejich hudba mnohem energičtější, než jak dokáže zapůsobit z desky, která je zvukově uhlazenější a rozhodně méně našlapaná, než koncert. Ten opravdu stojí za to. Už jen proto, že baskytaristka Sagane Hiromi je stejně vysoká jako její nástroj.
7 / 10
Vydáno: 2013
Vydavatel: Bakuretsu Records
Stopáž: 48:50
Kvalitní ženská kapela (jedna z mála). Nejlepší skladba: 飛べ (Tobe).
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.