Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvaatřicátý rok na scéně a šestnácté studiové album k tomu. Jestli mohl někdy někdo na thrashmetalové scéně něčím překvapit, pak německá stálice TANKARD to rozhodně není. Pivo ve všech podobách, skupenstvích i pádech, texty napůl legrační a napůl snažící se věnovat vážným věcem a především typický thrashový přízvuk, to je řeč, se kterou se tahle frankfurtská mlátička domluvila a domluví vždy a všude.
A nejinak tomu samozřejmě je i na již vypočítaném šestnáctém zářezu na jejich thrashovém tupláku, nazvaném „R.I.B.“ (což pochopitelně nemůže a ani nemohlo znamenat nic jiného než „Odpočívej v pivu“). Věrni svému prokletí na něm TANKARD přinášejí přesně odměřenou porci všeho, co bylo popsáno o odstavec výše, a protože (navzdory všem pověstem okolo) dovedou být také střízliví a soudní, má tohle album svůj smysl.
Smysl zejména pro všechny, kteří mají rádi tradiční, staroškolský thrash metal s trochu té melodické nádivky, jenž se s přehledem vyrovnává s faktem, že jemu podobného materiálu mají už autoři doma plné skříně. Pro ně Gerre a spol. nachystali skutečně slušně vyváženou porci klasického pivního/německého thrashe, která na celých svých zhruba čtyřiceti minutách hracího času dokáže příjemně pobavit a upoutat pozornost. A nejhezčí na tom je, že se to všechno děje bez jakékoliv topornosti.
Úhledně poskládanou sbírku skladeb načíná „War Cry“, působící dočista jako nabídka aktuálního menu ve výstavní skříni současného, tedy vlastně současného… no prostě TANKARDu. Pelášící tempo, Gerreho správně nakřáplé pokřikování a vzorně nazvučená a rozeznatelná souhra kytary a baskytary, jejichž jediným společným posláním je stvořit thrash metal, u nějž si utřepete hlavu k smrti. Nádhera. Repete (ovšem s náležitým odstupem) se podává ještě devětkrát, kdy kapela působí jako skutečný profesor thrashové výuky. Pro fajnšmekry navíc nezapomíná přihazovat i šťavnatá sóla („R.I.B. (Rest In Bier)“, „Enemy Of Order“) či výraznější melodické motivy („Hope Can´t Die“, „Breakfast For Champions“), takže dojem, že tenhle vyučující ví stoprocentně, o čemže je řeč, je dojmem opravdu správným (nemluvě o textech, mezi nimiž se vyjímá zejména ten ke skladbě „Fooled By Your Guts“ o muži s přirozeným výskytem cca 3 promilí alkoholu v krvi, které bez zásahu z vnějška produkovaly jeho vlastní vnitřnosti).
Již vlastně dlouhověký návod, podle nějž TANKARD vařili a vaří svůj metalový ležák, je zkrátka stále aktuální a stále se podle něj dá propracovat k velice slušnému výsledku, čehož buď „R.I.B.“ ukázkovým příkladem. A užívání? Po malých dávkách pochopitelně v jakémkoliv množství.
1. War Cry
2. Fooled By Your Guts
3. R.I.B. (Rest In Beer)
4. Riders Of The Doom
5. Hope Can't Die
6. No One Hit Wonder
7. Breakfast For Champions
8. Enemy Of Order
9. Clockwise To Deadline
10. The Party Ain't Over ‘til We Say So
Diskografie
One Foot In The Grave (2017) R.I.B. (2014) A Girl Called Cerveza (2012) Vol(l)ume 14 (2010) Thirst (2008) The Beauty And The Beer (2006) Beast Of Bourbon (2004) B-Day (rarity) (2002) Kings Of Beer (2000) Disco Destroyer (1998) Two Faced (1995) The Tankard (1994) Stone Cold Sober (1992) Fat, Ugly And Live (live) (1991) The Meaning Of Life (1990) Hair Of The Dog (Best Of...) (1989) Alien (EP) (1989) The Morning After (1988) Chemical Invasion (1987) Zombie Attack (1986)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.