Nechci si tu hrát na mentora, ale nedá mi to začít rýpancem: RAISE HELL, sympatické trashové omladině z království tří korunek by bývalo vůbec neuškodilo, kdyby ještě nějaký ten kvasila v hlubokém podzemí... Ačkoli má tahle kapela velký instrumentální potenciál, její dosavadní válčení pod vlajkou s nukleárním krucifixem je řekněme dost neuspořádané a nerozhodné. Tři alba, která kvartet doposavad vyplodil, nepřínašejí na scénu lautr nic nového a uceleného...

Přesto nelze o Pekelnících hovořit negativně. Co dělali, dělali poctivě a s entuziasmem. Ať už to byl divoký a řízný proticírkevní black/trash na skutečně ďábelském debutu "Holy Target", ať už to byl lehce pornografický old school "Not Dead Yet" a ať už to je pokus o progresivnější pojetí na novinkové fošně. Progresivnější je však značně zavádějící pojem. Když se do obdobného experimentování pustili kdysi CARCASS, dalo se hovořit o progresi, ne-li dokonce revoluci. Když se teď švédští mladíci vracejí do období, kdy Zdechlina přestala vyznávat ryzí grind a počala pokusničit s pestrým a neotřele zahraným trashem, je to retro jako každé jiné... Možná není na tomhle poli tak přecpáno jako na kreatorovsko-slayerovských lánech, leč stále platí: když dva dělají totéž... A tak dále.

Ale věnujme se výhradně třetímu bodci RAISE HELL. Název "Wicked Is My Game" napovídá leccos, a kdo sází na tematickou inklinaci k pošukům, mordýřům a další horrové havěti, vyhrává v makabrózní tombole kojenecká jatýrka ve slaném nálevu... Takže má pochopitelně recht. Texty se jen hemží odkazy ke klasickým horrorovým proprietám a dějovým schématům, přičemž nijak nevybočují z řady úsměvných klišé, kterými nás krmí mnozí. Krom textových narážek na kánon hrůzy tu máme ještě hlavní motiv z Carpenterova Halloweenu, zašitý do úvodní Hellborn. V trashovém kabátě vyhlíží hodně zle a nebezpečně. Ledva se však utiší bouře přejatých akordů, počínají RAISE HELL pálit z vlastní partitury. Je zcela jasné, že vliv "starých mistrů", který prodchl předchozí řadovku, byl přešíbován na vedlejší kolej. Tempo alba se pohybuje ve šlapavém středu, důraz je kladen na častý protimluv dynamických kytar a šikovně zasekávané a rafinované rytmiky (zejména bicí umí se skladbou udělat divy, například z titulní nakládačky dělají hodně rozmanitou záležitost). Zvučení obou sekerníčků je správně masité a jejich rukopis je plný roztodivných "retardačních" riffů a zvukových patvarů. Příjemný šlapavý a přitom rozmanitý trash, ke kterému se hledá paralela snadno. Už tu koneckonců padla - CARCASS a jejich tvorba po velkém hudebním zlomu. RAISE HELL nejsou ani z poloviny tak odvážní a novátorští, ale hrají s chutí. Ke klasickému ostrému rychlotrashingu sáhnou spartánsky pouze v několika pasážích a jediné palbě Deathrace.

Wicked Is My Game nemá vyloženě slabé místo, byť se zdá, že někdy se pánové stávají obětí touhy být neotřelí za každou cenu a všechny pošukané skřípoty a zvukové pahýlky spíše kazí dojem. Vyloženým negativem je pro mě naprosto tuctová a ochmataná vokální složka... Prostě blackový skřehot. Sice se spoustou efektů, ale stále jen vyčpělý havraní krakor. K téhle tváři RAISE HELL by slušel brutální a výrazný hlas, který však bohužel schází...

Není vůbec jasné, zda RAISE HELL tímto albem nalezli svou hudební tvář, nebo zda příště začnou znovu od nuly. Kapela, která má vše potřebné, ale chybí jí kotva a vize, k níž by se mohla připoutat - švédský kvartet v kostce. A zakostkované "Wicked Is My Game" = kvalitní a místy poměrně překvapivý trashing, ale trvám na své mentorské invektivě z úvodu - kdyby tak ještě chvíli zráli v klidu stranou...