OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Může to znít trochu otravně a trochu předvídatelně: SAOR znamená ve staré galštině „svoboda“, je to one man band založený v roce 2012 obyvatelem Glasgow Andy Marshallem a na kontě mají dvě alba nasáklá nefalšovanou keltskou pagan poetikou. V lehkém předávkování pohanskou samohonkou, která slouží přiožralým taky-Keltům jako impulz k řezání korbely do stolu a prdění do rytmu, by mohl na SAOR nedopatřením ulpět přezíravý úsměšek. To by ale byla škoda. Není pochyb o tom, že většinu svých zábavovkových „a-já-mám-doma-dudy“ souputníků přerůstají o velehoru.
Co je na osamělém vlkovi Andy Marshallovi jedinečné a pozoruhodné je právě způsob, jakým dokáže skloubit jednotlivé hudební elementy bez náznaku křeče a samoúčelnosti. Úvodní skladba alba „Aura“ může slouži jako názorný případ. Nástup „Children of the Mist“ nijak nevybočuje z řízných pohanských riffovaček s bojovným a hrdě anti-modernistickým textem. Jenže na ploše dvanácti minut opíše skladba fantastický oblouk, v němž přidání tradičních dechových a smyčcových partů nehraje roli nějakého ozvláštňujícího přívěšku. Všechny nástoje jsou citlivě vetkány do přediva kompozice, podílejí se na její strhující gradaci, jsou rovnocenným partnery metalové složky, která s naprostou lehkostí osciluje mezi blackovou vichřicí, shoegazeovou zasněností a euforickou post-rockovou drobnokresbou riffů.
Této formule se SAOR drží na celé desce. Ucelenost všech poloh vede k tomu, že záhy člověk přestane rozlišovat, kdy se více potácí černým hvozdem a kdy se dotýká zádumčivého nebe. Všechno do sebe hladce zapadá. Změny nálad, tempa i instrumentace jsou plynulé, samozřejmé a podřízené atmosféře hrdého romantického vyděděnectví, které ještě zesilují prosté, ale působivé texty. Marshall má dar vystihnout slovy moment zastavený v čase, ponořený do tiché kontemplace uprostřed majestátní skotské krajiny (místy bych klidně mluvil o žánru „skotské haiku“), zároveň dovede neokázale vyjádřit hrdou izolaci od chaotické současnosti. Atmosféře alba výrazně pomáhá i těžký zastřený zvuk. Jakoby se před vámi převalovaly chuchvalce mlhy, které občas dovolí oku nahlédnout do strhující hloubky skotské krajiny, v níž se potulují fantomové dávno zašlých časů. Snad jen vokály mohly kráčet ve šlépějích debutu „Roots“ a být méně potlačené, takhle člověk musí nezbytně k ruce přibrat texty.
Ačkoli stopáž skladeb s jedinou výjimkou nejde pod deset minut, „Aura“ nikdy neupadá do stereotypu. Co skladba, to příběh, výrazná nálada, působivý melodický motiv. Zjitřené party irské flétny občas balancují na hranici kýče, ale SAOR nelze vinit z toho, že tenhle ušlechtilý nástroj znesvětily celé generace hudebníků, bažících po velkých emocích „hned teď“. Snad s výjimkou některých částí titulní skladby se Marshall drží v bezpečných snových výšinách a pracuje s chytlavostí, ne však vlezlostí. Nakonec tak lze konstatovat, že euforické prozření závěrečné „Pillars of the Earth“ „Tonight I have conquered the stars“ není daleko od pravdy.
Milovníci již lehce opotřebených duchovních poutníčků ALCEST nebo podzimních malířů WINTERFYLLETH nemohou v případě SAOR sáhnout vedle. Pokud se rádi utápíte v romantických impresích ušlechtilého pohanství, budete jednoduše okouzleni. Jestli nás letos čeká ještě lepší black-gazing, sním haggis a zapiju ho ovčí močí.
Ať si o nezávislosti Skotska myslíte cokoli, SAOR si zaslouží vaše jednoznačné YES!
8,5 / 10
Andy Marshall
- vokály, kytara, basa
Austin Lunn (host)
- bicí a bodhrán
Johan Becker (host)
- smyčce
Nevena Krasteva (host)
- viola
Beth Frieden (host)
- vokály
1. Children of the Mist
2. Aura
3. The Awakening
4. Farewell
5. Pillars of the Earth
Datum vydání: Pátek, 6. června 2014
Vydavatel: Fortriu Productions
Stopáž: 56:08
Produkce: Martyn Moffa
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.