Nejsem si jist, čím to je, ale alba belgického atmo-stroje plnohodnotně docením vždy až tak s dvouletým odstupem. Ten čas právě nadešel. Jejich pátá řadovka, nazvaná dle již tradičního klíče „Mass V“, zachovává osobitý rukopis, který si tato skvadra vybrousila. Pro ten je typická hlavně hlasová tryzna Colina Van Eeckhouta a jemná mechanika kytar, která si při stavbě aranží uchovává ocelový chlad, ale přesto se dokáže velmi hluboko ponořit do hlubin vašeho vědomí. Hra s dynamikou a vrstvení zvuků tu dosahuje nových dimenzí a kapela zkoumá dosud nedostatečně prošlapané cesty. V mnoha ohledech tu oproti minulému materiálu AMENRA ubírá nohu z plynu. Riffy jsou minimalističtější a v mnohých ohledech se celkový dojem přibližuje levobočku kapely, který nese jméno KINGDOM.

Schéma skladeb není ničím objevným, ale funguje. Tiché pasáže hypnoticky kolébají, aby vás po mnoha repeticích mohl jeden velký nástup sežehnout v jedné velké erupci kytarové lávy. Vše bublá pod hladinou a znenadání přichází spalující katarze. Je to stále stejné, ale přesto to s další a další skladbou funguje a nenudí. AMENRA to prostě umí.

Přesto si dovolím rýpnout. Colin Van Eeckhout mě na koncertech vždy dostával tou energií, kterou měl. Jeho kouzlo, jímž mě už mnohokrát zaklínal na koncertě, přestalo působit přesně ve chvíli, kdy jsem viděl videoklip ke skladbě „A Mon Âme“, kde to prostě vypadá jako pitoreskní divadlo, které mě nejenže nebaví, ale vyloženě se cítím trapně, že na to koukám. Bohužel. To ale nesouvisí s hudbou jako takovou. Ta je stejně jako na předchozích deskách výborná.