OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
PERSEUS je sice nové jméno na domácí (ortodoxně) heavymetalové scéně, ale jména za ním schovaná rozhodně žádnými nováčky nejsou. Respektive především jméno Miroslava Spilky, neúnavného metalového matadora, který si už prošel kapelami SKRAMASAX a zejména CALIBOS, s níž byl spojován téměř dvacet let. To ovšem přestalo platit v roce 2008, kdy se s kapelou rozešel a postavil si projekt vlastní – snad natruc pojmenovaný CALLIBOS M.S. – s nímž natočil o dva roky později poměrně povedené album „Nosferatu“.
Že však situace souběžné existence dvou kapel téměř shodného jména (původní CALIBOS to samozřejmě táhnou dál, jen s jiným zpěvákem) byla poměrně nešťastnou, sáhli Spilka a spol. k novému pojmenování. Posloužilo jim k tomu jméno hrdinného Persea, které se ostatně přímo nabízelo, neboť kdo jiný přece vyzval bájného Kaliba na souboj (a kdo ho také porazil, jak by k tomu nejspíš dodali samotní PERSEUS).
Album, jež spolu PERSEUS následně v olomouckém DS studiu zpěvákova syna Davida (mimochodem, finalisty jednoho z ročníků „Česko hledá Superstar“) nahráli, je jako obraz namalovaný v duchu pravé, nefalšované heavymetalové ikony. Řízné kovové riffy, pevné tempo, sem tam i odpíchnuté v dvoukopákovém rytmu, jasně čitelné motivy včetně těch melodických, barevná sóla a samozřejmě i pevný a charismatický zpěvákův projev. To vše zde má své přesně určené místo, z nějž se prakticky nic nehne ani o píď někam jinam. Ale i o tomhle je zkrátka ortodoxnost.
Na jejím oltáři, jak ostatně dnes také jinak, zůstává především občasná nepůvodnost a sem tam i poměrně za uši tahající textová neobratnost („Doro, Doro, přiveď panny, chci mít krve plné vany, Iron Maiden ve sklepích už čeká…“ – „Hraběnka Báthoryová“). Nikdy to ovšem nedojde tak daleko, že by kapele tím pádem vypadly z rukou otěže k vedení celého alba, a že by proto nad ním ztratila kontrolu. V tomto směru naopak stojí určitě za zmínku zejména výborná úvodní věc „Kříže na obzoru“, jíž zmíněná „Hraběnka Báthoryová“, „Krkavčí věž“ s perfektní prací bicích navíc a titulní „Perseus“ (v textu mimochodem uvádějící v praxi to, co jsem o dva odstavce výše naťuknul – „Calibos už není, Perseus vše změní…“), která jakoby navíc definitivně převážila misky vah recenzentovy nerozhodnosti na tu pro kapelu správnou stranu.
Nezastírám totiž, že předchozí album Spilkovy družiny „Nosferatu“ mne oslovilo poněkud více. „Říše vlků“ ale i tak má svou hodnotu, protože když už nic jiného, rozhodně nabízí několik správných heavymetalových kousků, a snad i proto na té naší původní domácí kovové scéně úplně nezapadne. Respektive, já tomu aspoň celkem věřím.
CALLIBOS M.S. zemřel, ať žije PERSEUS.
6,5 / 10
Miroslav Spilka
- zpěv
Honza Krmela
- kytara
Radovan „Rock“ Bečák
- kytara
Lukáš „Insun“ Vymětal
- baskytara
Robert „Bob“ Vémola
- bicí
1. Kříže na obzoru
2. Probuď se
3. Hraběnka Báthoryová
4. Olomouc 1241
5. Sám ze dvou
6. Krkavčí věže
7. Putovní dluh
8. Perseus
9. S páskou na očích
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.