Hmm. Poslouchat se to dá. Mám pocit, že tak nějak zní a bude znít asi nejčastější komentář k nejnovějšímu albu živoucí německé legendy ACCEPT, již třetímu s Markem Tornillem za mikrofonem. A ano, dodávám já, poslouchat se to dá. Ovšem co se vlastně (a nejen dnes) poslouchat nedá? Dostáváme se tím pádem na úroveň laciné rádiové produkce, dobré tak k tomu, aby vám v práci neupadla hlava na klávesnici nebo naopak dílo na stavbě šlo lépe od ruky? Skoro se mi zdá, že ano.

Totiž to, že „poslouchat se to dá“, je bohužel tou absolutně nejvýstižnější možnou charakteristikou „Blind Rage“, alba, které si ACCEPT měli odpustit, pokud si snad stále ještě chtějí udržet image dávné metalové hvězdy, která se ani za své aktuální výsledky nemusí stydět. Poslouchat se to dá, ale co dál? Kde jsou nějaké prožitky? Kde je husí kůže, kde je mráz běhající po zádech, kde je ten nevyjádřitelný pocit, že posloucháte něco slovy nepopsatelného, při čem se vám chce konat ty největší lidské skutky na světě a máte při tom pocit, že to zvládnete levou zadní?

Řekl bych, že v případě ACCEPT zůstal prostě a jednoduše vězet v osmdesátých létech a v novém tisíciletí se ho jen velmi zlehka dotkli na comebackovém zářezu „Blood Of The Nations“. „Stalingrad“, to už byl seriózní přešlap, na němž nás jen velké jméno lacině krmilo krmí nepříliš výživnou a na vitamíny chudou, no a aktuální řadovka „Blind Rage“ (mimochodem již čtrnáctá v pořadí, jestli dobře počítám) v tom už jen přímo trestuhodně pokračuje. Invence pramálo, je-li vlastně vůbec nějaká k vypátrání, a jen ostentativní, nezainteresované a ničemné rýpání se ve věcech dávno minulých, k němuž není pražádného důvodu.

Úplně cítím ten chlad, který z nahrávky s rozzuřeným býkem na obalu sálá směrem k posluchači. My jsme ACCEPT, my hrajeme ACCEPT a tak je třeba jásat s každým naším dalším hrábnutím do strun. Jenomže k tomu má těch jedenáct skladeb pořádně daleko. O bezradnosti skupiny v nakládání s vlastní jménem a jeho odkazem svědčí naprosto ukázkově úvodní věc, nazvaná silácky „Stampede“. Z nadějné předehry se zde vyklube naprosto tuctový riffový kolovrátek po acceptovsku, jehož mizérie je jen zdůrazněna ve slaboučkém refrénu, kde se do praktického prázdna jen sborově vykřikuje název skladby. A tak je to s celým albem, přestože v některých jeho okamžicích jakoby se na světlo světa chtěla prodrat i ona původní, energií a originalitou nabitá německá metalová poctivost („Dying Breed“, „Dark Side Of My Heart“ a „From The Ashes We Rise“). Nicméně, nakonec jí vždycky není dopřáno a je zašlapána do země nelítostnou kovovou prázdnotou ve znatelné početní přesile.

Ale i tak se to samozřejmě dá uzavřít, že poslouchat se to dá. Jenže, slovy klasika, komu tím ACCEPT prospívají?