Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další z kapel, která bloudí temnými kasematy rockové a metalové minulosti. Arkansaští PALLBEARER se sytí hutnou kytarovou beznadějí, která vyvěrá z iommiovských pramenů, jsou načichlí i pozdějšími inkarnacemi doom metalového hnutí, přitom ale nepůsobí jako pouhá odvozenina. Odlišuje je je schopnost opatřit své dlouhé tryzny výraznými kytarovými melodiemi i propracovanými souhrami a harmoniemi, pečlivá práce s dynamikou skladeb, které se zdaleka nenesou jen v duchu „komu zvoní hrana“. Jejich druhá deska potvrzuje, že patří ke špičce.
Třeba ve srovnání s kolegy YOB, kteří zasekli svůj těžký funebrální háček zároveň s „Foundations Of Burden“, jsou PALLBEARER podstatně přístupnější, vzdušnější, v mantinelech žánru místy i bezmála hitoví. Jejich druhé album je svrchovaným dílem kapely, která nejen ovládá žánrové mimikry, ale chce skrze svoji hudbou s posluchačem skutečně komunikovat. Aktivovat jeho temné podvědomí, přitom ho nezahrnout jen čistou negativitou. V některých polohách připomínají PALLBEARER i díky vokálu Bretta Campbella zesnulé DEADSOUL TRIBE v jejich nejlepších momentech.
„Foundations Of Burden“ není zaprášené mauzoleum pro věčné nostalgiky a notorické plačky, ale moderní doom metalová deska poučená historií a sebevědomě hledící kupředu. Všichni dobře víme, co tam číhá. Možná právě proto je zádumčivá a naléhavá nahrávka „rakvonošů“ tak slastně smutným prožitkem.
8,5 / 10
Mind Burns Alive (2024)
Forgotten Days (2020)
Heartless (2017)
Foundations of Burden (2014)
Sorrow and Extinction (2012)
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
