„Sold out“ -  tento nápis jste mohli vidět před pražskou Roxy v den koncertu IN FLAMES. Nápis, který sliboval skvělou atmosféru a do posledního místečka zaplněný klub. Přiznám se, že mě tento večer mě do Roxy přivedly spíše předkapely, než headliner a velké množství metalcorové mládeže, pro kterou hlavní část koncertu skončila s WHILE SHE SLEEPS, dokazovala, že jsem nebyl sám.

Pár minut před sedmou tak na velmi stísněném prostoru, na kterém je rozložený opravdu mohutný světelný park pro IN FLAMES - tři bicí soupravy a mnoho dalších propriet, začíná parta z anglického Sheffieldu. WHILE SHE SLEEPS trpí častou nemocí předkapel, na pódiu nemají mnoho místa, aby se pořádně rozdivočeli, a jsou mizerně nejen nazvučeni, ale i osvětleni. Kytary se bohužel často musí lovit velmi pozorně z nepřehledné změti přebustrovaných kopáků. To samé zvukové fiasko postihlo i následující WOVENWAR.

To, co chybělo WHILE SHE SLEEPS na zvuku, kluci s přehledem vyrovnali dynamickou show, která odstartovala jejich zatím poslední klipovkou „Death Toll“, při které se první řady hned chytly a už počáteční část textu „when the siren cries again,…“ řvaly text společně se zpěvákem Lawrencem Taylorem. Jejich melodický metalcore s mnohými „stadionovými“ refrény pak v Roxy ťal do živého a pod scénou bylo od první skladby pěkně živo. Došlo na circle pity i wall of death.

Dá se říci, že ve svém pódiově dynamickém (v rámci podmínek) a živelném setu WHILE SHE SLEEPS odehráli všechny klipovky většinou ze zatím osamoceného alba „This Is The Six“ a po necelé půlhodině se klidili z pódia. Jejich set korunoval Lawrence Taylor tím, že na závěr, po nejstarší hitovce „Craws“ se prodral lidmi na balkón a stagedivoval z výšky nějakých čtyř metrů do nadšených fanoušků.

Pohrobci AS I LAY DIYNG zdaleka takovou kulisu neměli. Jejich show na mě působila oproti koncertnímu nasazení předkapely mnohem unaveněji a nudněji. Začátek setu obstarala z mého pohledu nejsilnější skladba „All Rise“ na debutovém albu „Wovenwar“, ale hned na zpočátku přišlo rychlé prozření. Toto nebyl moc povedený koncert. V publiku bylo v porovnání s WHILE SHE SLEEPS o poznání mnohem méně živo a kapele nepomohl ani již zmiňovaný zvuk, díky němuž se z WOVENWAR v jakékoliv části s výraznějšími kopáky stala jen dunící stěna.

Ačkoliv na studiovce působí Shane Blay skvěle, živě postrádá charisma i jakékoliv „frontmanství“ pro podobnou kapelu. Spíše jako by tento přerostlý klučík spíš vypadl z nějakého tloustnoucího romantického boybandu za zenitem. I díky tomu na mě WOVENWAR působili rozpačitě a nedomrle.

S IN FLAMES jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Zvuk byl najednou v pořádku a kytarám jde rozumět. Světelný park sestávající se ze čtyř velkých bloků přímo na scéně obstarává velkorysé divadlo, při kterém mě sice občas provází mžitky, ale co už. Otevírákem jest skladba „In a Plain View“ z právě vydávaného alba „Siren Charms“ a ačkoliv se logicky  hodně zaměřil na nový materiál, došlo i k časovému sestupu, který započala skladba „Fear Is The Weakness“ z alba minulého až někam k hitovkám „Only for the Weak“ nebo siglu „Cloud Conected“ z počátku milénia.

Čtyřicátník Anders Fridén byl evidentně v dobré náladě, živě mezi skladbami vtipkoval s fanoušky a stejné nasazení jaké měl on, nechybělo ani oběma kytaristům. Björn Gelotte se mohl pochlubit zase o něco odrostlejší stříbrem prošitou bradkou a stále se do kapely vracející kytarista Niclas Engelin na scéně v různých heroických kytarových pózách přímo zářil. Jediný Peter Iwers působil trochu unaveně a jen se tam nahrbeně s basou procházel jako na vycházce.

Pod scénou byl zvuk naprosto v pořádku, ale u zvukaře byl sound už celkem neprůrazný až tichý a stejně tak na ochozech klubu. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl Roxy našlapanou až po strop a musím konstatovat, že to při délce setu Švédů bylo ke konci už trochu nepříjemné. Spolu se zvukem předkapel to však byla jediná smítka na jinak výtečném koncertu.