Slyšel jsem ze všech stran nesčetněkrát, že ANATHEMA je kapelou, která živě člověka emočně ubije téměř k zemdlení. Že jejich prostinká hudba, naplněná opravdovostí, jde ruku v ruce s jejich živým projevem. Že je to soubor, díky kterému zapomenete na všechno okolní, přenese vás do jiného světa, kde vás nechá se volně pohybovat, padat s nápory gradace a uléhat s jemnými dozvuky libých tónů. Zkrátka, že je na jevištních prknech za každých okolností skvělá.

Vlastně mi až doteď unikala. Je to celkem paradox, když v mém žebříčku oblíbenosti dlouhodobě okupuje bednu vítězů. Ještě paradoxnější je, že se tomu tak stalo až v době, kdy mě jejich tvorba čím dál více míjí. Namlsán Thornovým článkem o tom, že naopak je teď zapotřebí ANATHEMU neminout, jsem veškeré skepse nad aktuálním materiálem zahodil do koše a šel konečně vše zažít na vlastní kůži.

MOTHER´S CAKE, velká neznámá z Rakouska, na prkna jeviště nakráčela se značným zpožděním, což mělo za následek důstojné zaplnění sálu, který v době plánovaného zahájení vystoupení čítal jen pár desítek přítomných jedinců. Trojice se do svých nástrojů pustila s pořádnou vervou, kombinovala funk, progresivní rock, škobrtající o třísky dřevorubecké ruky, případně se opírající o hlukové stěny. Zkrátka matlala páté přes deváté, ale velmi poutavě, přestože některé úseky působily tak trochu na sílu. Přes mírné výhrady jsem jejich zaujetí pro věc věřil a rozhodně se po tvorbě souboru, který ve mně tolik evokoval hochy z THE MARS VOLTA, poohlédnu bystřejším okem.

Půlhodina na přestavbu (resp. nazvučení), i když takřka nebylo co přestavovat (resp. zvučit), byla dlouhá, předlouhá a přesto první tóny „The Lost Song, Part 1“ nevyzněly dvakrát pozitivně. Zvuk se však postupně stabilizoval a až na nečekané, ale těžko ovlivnitelné vypadnutí proudu, si nebylo po této stránce nač moc stěžovat.

Horší to bylo v případě, že nejste spřízněni se stavem, v jakém se nynější ANATHEMA nachází. Hrálo se pochopitelně hlavně z nové desky, kterou doplňoval materiál z předchozích dvou fošen, takže skalní příznivec, nesmířený s infantilností motivů, vždy totožně gradujících do jednoho „bugru“, mohl jít zrovna domů. Playlist, který mě bohužel naprosto minul, však nebyl v mé nespokojenosti na prvním místě.

Tím se stal Vincentův projev. Zcela bez přetvářky obdivuji, s jakou parádou vystřihnul veškeré pěvecké party, smekám a odhazuji do davu svůj vesnický slaměný klobouk. S prožitky z jeho hereckého výkonu to však bylo přes čáru. Představte si místo něj Radka Škarohlída, dejte mu do ruky kytaru, domluvte mu, aby se pro jednou vykašlal na nadávky, na strkání mikrofonu za trenky a na lízání bradavek. Poproste ho, aby prostě jen zpíval a nechte mu v pitvoření volnou ruku. A tak nějak to vypadalo. Vincent, který platil za pana bolestného, ten, díky kterému nejedno oko nejednou nezůstalo suché, se rázem pohupoval po podiu jako rocková star, s nosíkem nahoru, a oděn do fešácké kožené bundy se vlnil okolo mikrofonu a s vlasy přes oči tvrďácky gestikuloval ta krásná slova, která kdysi napsal. Bylo to tak směšné, tak nepatřičné (u HENTAI´s to samozřejmě funguje opačně), až jsem nevěřil, že Vinc, pro mne naplnění slova „upřímnost“, zde v Bratislavě přehrával jako špatně zaplacená whore. K naprosté vypiplanosti chyběla jen chlapácky zapálená cigareta a lá Weikath a mohlo být vymalováno definitivně.

Na zbývající ansámbl byl pohled zcela jiný, opravdový, lidský. Zejména Lee Douglas byla doslova hvězdou večera. Nevěřím, že od loňského dubna, kdy v Majestic Music Club měla tu čest zahájit koncert PAIN OF SALVATION holandská pěvkyně Anneke van Giesbergen, tu bratislavské publikum tleskalo sympatičtější osobnosti. Krom velké srdečnosti jí to krásně zpívalo a duet s Vincem v „A Natural Disaster“ byla jedna z mála chvílí, kdy zamrazilo.

Shrnutí v mých očích a uších je takové, že by to nebyl špatný večer, kdybych neměl vsugerované, že ANATHEMA mě určitě dostane na lopatky, kdybych si Vincenta nepředstavoval jako introverta, který svou hudbu interpretuje méně nabubřelým projevem, a kdyby se neignorovalo nejlepší období kapely (letopočet netřeba, beztak všichni víme). Jenže to jsou samé kdyby. Jedno kdyby však nakonec platí. Kdybych vynechal i tuhle zastávku ANATHEMY, o moc bych vlastně nepřišel.

Setlist: The Lost Song (Part 1), The Lost Song (Part 2), Untouchable (Part 1), Untouchable (Part 2), Thin Air, Ariel, The Lost Song (Part 3), Anathema, The Beginning And The End, Universal, Closer

Encore: Distant Satellites, A Natural Disaster, Fragile Dreams

Foto ilustrační z FB kapely.

Bratislava, MMC - 22. října 2014

Redaktor byl akreditován.