Těšil jsme se na ALCEST, protože jsem je v klubu ještě neviděl. OPETH ale byli tak intenzivním zážitkem, že set první kapely zanechali v nekonkrétním a zapomenutelném mlžném oparu. S naprostou jistotou zde mohu napsat, že to byl jednoznačně nejlepší koncert OPETH, který jsem kdy viděl, a to už mi k jejich spočítání nestačí jedna ruka.

Metaloví hipíci z ALCEST začali nadějně a ačkoliv zvuk občas splýval, rozhodně nebyl tak katastrofální, jako zvuk předkapel při koncertu IN FLAMES, který jsem navštívil v Roxy zhruba před měsícem. Do intra, tvořeného skladbou „Wings“, již pozvolna nahoukávají kytary, ale plnohodnotným otvírákem je až „Opale“ z poledního alba „Shelter“. Následuje návrat k předchozímu albu se skladbou „Les Voyages De L´Âme“. Po patnácti minutách tu tak je konečně i kompozice, která má trochu blackmetalovější odstín, což alespoň trochu zahoupe s dynamicky poměrně hodně rovným setem.

Oproti jiným předkapelám, jež jsem v Roxy zažil, jsou ALCEST i celkem slušně nasvíceni, což dodává jejich éterické, shoegazingem potažené hudbě jisté kouzlo. Můj osobní vrchol přichází se čtyři roky starou skladbou „Percées de lumière“, která celý set konečně vrací zpět k metalovým kořenům ALCEST. Oproti ní bohužel působí nové skladby při živé prezentaci trochu fádně. Přesně pravý opak se přitom dá říci o OPETH.

Na scéně mě před jejich koncertem nejdříve zaujaly tři obrovské zarámované obrazy, zdobící fasádu poslední desky „Pale Communion“. Ty dodaly celé scéně trochu zvláštní, až nemetalovou atmosféru. Ta mě pronásledovala celou první skladbu, kterou nebylo nic jiného, než otevírák „Eternal Rains Will Come“ z novinkového alba. Téměř jako bych byl na koncertě vážné hudby. Jako malé robě jsem si v rámci hudebního vzdělání odseděl vážných koncertů poměrně vydatnou spoustu a tyto zážitky v tu chvíli ožily v naprosto jasných barvách. Tohle nebyl metalový koncert – to byla hudební báseň. Nádhera. Vlhly mě oči. Vážně.

Druhá skladba z téhož alba jménem „Cusp of Eternity“ mě vrací do metalového světa. Kytary riffují a já s úžasem sleduji prsty ostříhaného Martína Méndeze, jak s neuvěřitelnou rychlostí a bravurou kmitají po strunách.

Zmínit musím i vizuální složku koncertu, který byl naprosto skvěle nasvícen. Světla si pohrávají nejen s prostorem na pódiu a s obrovskými plátny za kapelou, ale i s prostorem v publiku a stropem. Dodává mi to pod pódiem pocit, že jsem toho všeho nedílnou součástí.

Že nezůstane jen u nového materiálu, dokazuje hned následující skladba, „Bleak“ z kultovního alba „Blackwater Park“. Kolik už je to je let? Třináct? Stále to ale funguje. Měl jsem husí kůži stejně jako když jsem OPETH poprvé slyšel živě, shodou okolností také v Roxy, jen před devíti lety. Vzpomínám si až moc dobře, jak mě tenkrát štval Mikael Åkerfeldt tím, že příliš mluvil. Dnes mě tím naopak neuvěřitelně bavil. Působil nenuceně a vtipně. Často při hraní nepůsobil jako hráč, ale jako posluchač. S hlavou nakloněnou na stranu a soustředěným výrazem. Působil trochu jako taková metalová inkarnace Franka Zappy a Jarka Nohavici v jednom.

Když jedenáctiminutová „Heritage“ z předchozího alba ukončila oficiální část koncertu, věděl jsem, že se kapela ještě musí vrátit. Odehrát koncert bez „Deliverance“ by byla prostě svatokrádež. Vytleskávalo se několik minut a závěr opravdu stál za to. Když tak o tom přemýšlím, tak to pro mě nebyl jen nejsilnější koncert OPETH, který jsem kdy viděl, ale možná i nejsilnější klubový koncert tohoto roku. Smekám.