Podle všeho je Perfektní rovnováha již čtvrtou řadovou deskou anglicko - americké bandy. Předchozí tři jsem neslyšel, takže můžu jen těžko posoudit, nakolik se jejich výraz posunul, popřípadě změnil. Jedno je ale jisté, na novince (která mimochodem vychází v Americe, Japonsku i Evropě vždy s jiným obalem, takže pro případné sběratele docela pakárna) drtí metal, kterému se většinou říká progresí načichlý power. A ještě jeden fakt zřejmý na první pohled. Skupina má určitě dost ráda i DREAM THEATER, když minimálně zpěvák Lance King dělá všechno pro to, aby Jamesi Labriemu z oka (přesněji tedy spíše z pusy) vypadl.

Tím ovšem výčet negativ končí. Teď už budou následovat pouze samá pozitiva a sociální jistoty. Prvotřídní instrumentace je samozřejmostí, takže tou se nadále zatěžovat nebudeme. Narozdíl od toho jedněmi milovaného, druhými zatracovaného "Snového Divadla" tady nenajdeme tak mohutné plochy, tolik změn temp a motivů nacpaných do jedné skladby. Skupina je střídmější, přímočařejší a nutno říci, že se jí to vyplácí. Svědčí o tom hodně povedené pecky "Higher Than The Sun", "Fire Dance" nebo "Hard Life". Umí přiložit pod kotel rychlejší palivo"One Voice", pohladit baladou "The Pleasure Room". Ač nedisponuje klávesovými nástroji v základní sestavě, ochuzeni o ně nebudete, hostující Leon Lawson dokáže přitlačit v prstolamných variacích, viz. například úplný začátek celé desky, většinou ale zůstává v pozadí a jen tu a tam vystrčí růžek zkrášlovací vyhrávkou.

Nemusím mít rádoby originální paskvil za každou cenu. Takže přestože BALANCE OF POWER chodí na nápady do zahrádky již dávno protrhané, podařilo se jim v rozhodně nahrát kvalitní power metalovou desku. Nepřináší sice žádnou hudební revoluci a miliony fanoušků si z ní asi také na prdel nesednou, příznivce kvalitní technické hudby ale určitě potěší. Je to v dnešní době málo nebo moc?