Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Peter Jackson je bezesporu skvělý vypravěč. O tom nás přesvědčil již mnohokrát. Poslední díl trilogie inspirované knihou o příhodách hobita Bilba pak byl pro jeho vypravěčské umění nemalý oříšek. Jak natáhnout poslední část knižní předlohy, která má jen několik stránek, na dvou a půl hodinový film? S kolegy scénáristy na to šel svou osvědčenou metodou a to pokračováním vedlejších příběhových linií, které se v předloze nevyskytují. Rozehrál milostný trojúhelník, ze kterého je v knize jen jedna postava a ještě k tomu nezamilovaná. Hlavní záporák, který kromě profláknutého motivu všechny zabít má i nevyřízené účty s králem trpaslíků, je nakonec i přijatelný, stáčí smyčky osudu zpět ke hlavním hrdinům a kromě toho je nádherně ošklivý a skvěle animovaný. Navíc vrcholí paralelní příběh, který v podstatě připravuje půdu pro původní „Episodu IV, V a VI“. Tolkienofilové a skalní zastánci psaného textu se vybouřili již u prvních dvou dílů a třetí jim tak snad už příliš velké vředy nepřivede. Nakonec se to uzavírá dle očekávání a Peter Jackson již jen musí rozehranou partii dokončit.
Jak již bylo patrné od prvních minut prvního dílu, velikou oporu měl režisér ve svém hlavním protagonistovi a je to opět Martin Freeman, kdo herecky táhne nemalou část filmu. Jeho vnitřní rozpory, rozhovory s Thorinem a přirozená, nenucená snaha zabránit válce mezi trpaslíky a lidmi s elfy je prostě skvělá. Thorinovo narůstající šílenství také stojí za zmínku. Thranduil konečně působí jako důstojný elfí král. Hodně prostoru dostala Tauriel a Kili. Jejich podání komplikovaného elfo-trpasličího milostného vzplanutí je až dojemně lidské. O to hůř pak vypadá tradičně zcela toporný Legolas. Orlando Bloom již herecky zřejmě zcela rezignoval a uvědomil si, že Legolas je v Jacksonové hexalogii hlavně od toho, aby prováděl akrobatické, více či méně absurdní cirkusové vsuvky pro odlehčení všudy přítomného krveprolití.
Oněch odlehčení je v bitvě možná až zbytečně moc, bláznivý Dain, zbabělý Alfrid, některé výmysly nepřátel. Jde o nejslavnější bitvu Středozemě, přesto v porovnání s Helmovým žlebem nepůsobí tak tíživým a krutým dojmem. Bojuje se o malý kus země, avšak bránění každého metru ve skalní soutěsce za tmy a deště bylo působivější. Na píď přesně seřazené „copy/paste“ elfí oddíly dostaly konkurenci v „železné stěně“ trpaslíků. Úvodní střety se skřetí hordou jsou ohromující. Bojiště je však veliké a tak se střídají záběry s přeletem nad liniemi s boji jednotlivých hrdinů. Oproti předchozím dvěma dílům tak ony pohledy z dálky a do daleka už nejsou obsahově prázdné, ale ucelenost z Helmova žlebu se trochu ztratila. S postupem bitvy se scénář stále víc soustředí na konfrontaci jednotlivců a díky zajímavě zvolenému a měnícímu se prostředí, světlu a atmosféře jednotlivých bojových scén se neztrácí gradace ve vyprávění. „Bitva pěti armád“ nemá oproti předchozím dílům dlouhý děj, za to se však (skoro) vše odehrává na jednom místě. Ač je hlavních postav hodně, nejde jen o samostatné příběhy na cestě odněkud někam. Sevřenost dění na plátně je rozhodně k dobru.
Těžko se po pěti předchozích filmech nějak obšírně vyjadřovat k technickému zpracování. Vše je vypilované do detailu a až na pár výjimek jde o již ozkoušené postupy. Mnohdy jsou některé scény stvořeny schválně tak, aby evokovaly podobnou situaci z „Pána prstenů“. Není to ke škodě, naopak. Reálie i postavy jsou dané od minula, nebyl důvod zbytečně pouštět fantazii ze řetězu a rozbít tak film nějakým novými „jacksnovinami“. Kritika, která „Hobita“ provází, že původní kniha je pro trilogii příliš malá, pochopitelně platí i pro poslední díl. Avšak přistoupíme-li na přístup „inspirováno knihou“, je závěrečný díl velké finále nejen pro velkou bitvou, ale i pro neobyčejné osudy jednotlivých postav. Jako zakončení „Jacksonova Hobita“ je „Bitva pěti armád“ povedený film a Peter Jackson to nakonec ustál se ctí. Pochvalu si zaslouží hlavně proto, že je to již šestý film (a poslední?) ze Středozemě.
Především pak Peter Jackson ukázal, že ono velké finále se neodehrálo jen mezi obrovskými armádami, ale především v nitru několika klíčových postav. Za to mu patří hlavní dík, že závěr nedegradoval jen na střet armád, ale udržel onu hlavní myšlenku knižních předloh jak Hobita, tak Pána prstenů, že záleží na činech i těch nejméně důležitých lidiček.
Peter Jackson a Středozem pošesté a opět skvěle. Velké bitvy již nikoho neohromí, avšak finále příběhu o Bilbovi nespočívá jen v ohromných armádách, ale i v silných postavách a komplikovaných osudech. Nejeden hrdina si ono finále musel vybojovat ve svém nitru a k tomu si jako bonus vykuchal pár skřetů. Poslední návrat do Středozemě se povedl, byť k němu vedla poněkud dlouhá cesta.
8 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Stopáž: 144 min
Hobbit: The Battle of the Five Armies
[USA / Nový Zéland 2014]
Režie: Peter Jackson Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson a Guillermo del Toro Kamera: Andrew Lesnie Střih: Jabez Olssen Hudba: Howard Shore Hrají: Martin Freeman, Evangeline Lilly, Luke Evans, Hugo Weaving, Orlando Bloom, Cate Blanchett, Ian McKellen, Christopher Lee, Richard Armitage, Benedict Cumberbatch, Lee Pace, Manu Bennett, Billy Connolly, Aidan Turner, Ian Holm, Mikael Persbrandt, James Nesbitt, Bret McKenzie, Graham McTavish, Stephen Fry, Sylvester McCoy, Dean O'Gorman, Ken Stott, William Kircher, Jed Brophy, Mark Hadlow, Adam Brown, John Callen, Peter Hambleton, Stephen Hunter, John Bell, Ryan Gage, Lawrence Makoare
Nenudil jsem se, ale očekávání zůstalo nenaplněno. Proč? Těšil jsem se na Bitvu pěti armád, na které bude vidět desetiletý technologický skok od pána prstenů. Měla to být velkolepá epická podívaná a snad i další milník v dějinách filmu, který naplno ukáže, o kolik toho dokáží počítače vyčarovat více. V tomto ohledu mám pocit, že jsme se dostali ještě před pána prstenů. Počítačové postavy jsou ploché a sterilní a bitevní scény bez nápadů, které vy mohli diváka ohromit. Nezbývalo vlastně nic jiného, než počkat na všemocného a všeschopného Legolase, který už od dob pána Prstenů vždy předvede nějaké ty cirkusové kousky, a i tentokrát jsem si při jeho „chvilce“ v kině vložil tvář do dlaní a ptal se sám sebe, zdali to mám zapotřebí.
Opět tu máme scény, které nemají v Hobitovi nic dělat, ať už jde o vysvobození Gandalfa nebo sledování milostného trojúhelníku Legolas-Tauriel-Kili, který dostává celkem dost prostoru. Někdy odkazy dostávají velmi topornou formu, například ve chvíli kdy Thranduil posílá Legolase za „Chodcem“. Naopak zde citelně chybí události, které jsou v knize zásadní, ať už jde o pohřeb Thorina nebo jiné. Pevně doufám, že directors cut toho bude plný, už jen proto, že film na plátně kina působí trochu okousaně. U žádné z minulých částí trilogie Hobita ani Pána prstenů jsem neměl tak intenzivní pocit, že tu celé fragmenty prostě chybí a to nejen co se knihy týče, ale i linky postav, které sem Peter Jackson přidal. U jiných dalších zůstává potenciál nevytěžen. Máme tu například na pár sekund opět mojí oblíbenou figuru, Medděda, jehož filmový potenciál opět není využit ani z desetiny. O tom, že v knize má v Bitvě pěti armád několik nezástupných úloh, které film ignoruje, se ani rozepisovat nebudu.
Díky tomu, že film je hlavně akční podívanou, tu není ani prostor na jakékoliv herectví, pominu-li Thorina Pavézu. Za mne nejméně povedený díl, velké finále se nezdařilo, je v něm více rutiny a méně nadšení. Možná jsem přílišný purista, ale po posledním Hobitovi jen doufám, že se Peter Jackson nepustí do zfilmování kapitol z Nedokončených příběhů nebo Silmarilionu.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.