Osm let o sobě nedali západočeši ASMODEUS vědět na žádné nové studiové nahrávce. Osm dlouhých let, během nichž se dokonce kapela na chvíli ocitla ve stázi či, lépe řečeno, ve stavu jakéhosi nebytí, v němž i samotný kapelník Miloš Bešta nahlas uvažoval, zda má smysl dále pokračovat. Odpověděl si ale naštěstí kladně a s kompletně zrekonstruovanou sestavou hebrejského ďábla nachystal jeho symbolicky významné sedmé řadové album, s nímž nyní přichází, aby skutečně řádně provětral poměry na české metalové scéně.

Stagnace a často marné hledání východisek z bludného kruhu, to je totiž jejich věrný obraz, který zdejší težcekovový trh bohužel vystihuje čím dál častěji. Jako blesk z čistého nebe zde proto působí „Past na Davida Kleinera“, a to i přesto, že klatovští se vlastně nikdy nepodepsali pod cokoliv negativní kritiky hodného.

Už samotný název alba naznačuje, že půjde o cosi nestandardního, co nepotřebuje schovat pod hromobleskový název, ale naopak zdůrazňuje svou vlastní svébytnost. A co teprve, když otevřete booklet a spustíte samotnou nahrávku… Nejdůležitější dojem, který si z „Pasti na Davida Kleinera“ odnesete, je především komplexnost. Takhle vypadá metalová deska, učebnicově vypulírovná od A až po Z, u níž si autoři nechali záležet na sebemenším detailu, tak, aby to spolu s vysoce vyšlechtěnou hudební stránkou věci do sebe vše zapadlo jako součástky perpetua mobile. A když dozní závěrečná „Dar vzkříšení“, je to jako když se v kině rozsvítí na konci představení a vy (přestože je „Past…“ obrázků prostá – tedy až na geniálně zneklidňující motiv na obalu), vzrušeně rozdýcháváte všechny ty fascinující filmové záběry.

Je jasné, že bez silného koncepčního tématu by tohle vše nejspíš nebylo úplně možné, a tady autoři, resp. již osvědčený autor textů Jan Petričko, poprvé trefili do černého. Těžko si totiž v dnešním Česku představit lákavější téma, než mediálně „slavné“ osobnosti, jdoucí doslova a do písmene přes mrtvoly, nucené čelit skutečné pomstě ve smyslu nekřesťanského „oko za oko“. A to nikoliv prosím proto, že bychom jí to všichni přáli, ale proto, že fenomén nepotrestaného bezpráví a zvůle nás tady čtvrtstoletí od revoluce obklopuje ze všech stran a řešení je stále v nedohlednu. Syrová příchuť výborných Petričkových textů, ve finále podávaná na prakticky hororové podnosu, k tomu sedí jako to nejdokonalejší libreto, z nějž by se definitivně mohla zamotat hlava nejednomu „nedotknutelnému“.

Druhým a tím bezpochyby ještě důležitějším přímým zásahem do srdcového středu je pochopitelně hudba Miloše Bešty, která rovná se ASMODEUS. Bez nároků na to být zásadním modernistou vychází z tradičního asmodeovského thrashe (někdy nazývaného i „techno-thrash“), ovšem v duchu starého dobrého konzervatismu se občas stáčí umírněnějším metalovým směrem a především čerpá z nepřeberného množství nadýchaných melodií, které „Past… “ povznáší vskutku k mistrovským pozicím. Sólová kytara Františka Knetla (MORTIFILIA) se proto téměř nezastaví a celé album s ní vykvétá do nedozírných výšin dokonalé metalové kompozice. A tak, jak se odvíjí příběh Davida Kleinera, odvíjí se i děj téhle různobarevné opery z těžkého kovu, v každém okamžiku hracího času a prakticky v každé skladbě nesmírně poutavý. Chladně, emotivně a s náležitým citem pro klasické divadelní drama, to se rozumí samo sebou.

Vychází mi z toho ze všeho domácí metalové album roku 2014, které nám všem razantně a hlasitě připomnělo, proč že vlastně máme tenhle hudební styl tak moc rádi.