OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud jste někdy přemýšleli o tom, jakými způsoby z Gluma vytáhli informace o Kraji a ztraceném Jednom prstenu, tak zde je odpověď. Noise-industriální tryzna sympatické umělkyně je založena na leckdy minimalisticky pojatých loopech a vypjatých řvaných výlevech, které na sebe berou podobu opravdu těch nejrozličnějších orálních projevů. Od kašlání, přes hekání až po naprostou hysterii. Něco je na hraně, něco před ní a pár věcí i daleko za ní. I tyto fragmenty ale mají formu, která dokáže poutat pozornost.
Od ostatních noise- industriálních nestravitelností se „Bestial Burden“ přeci jen liší. Každá kompozice má zcela jiné a lehce rozpoznatelné emoční zabarvení. Od strojových sexuálních radovánek vás vede k přidušeným zápasům o život, ze kterých uniká do rozverných, zefektovaných halekaček. Hlasem vyjadřuje emoce, které jsou srozumitelné a nemusejí se dlouho hledat. Díky tomu dokáže PHARMAKON lehce opanovat i ucho neposkvrněné noise-industriálním terorem. Kdyby se to nepříčilo všemu, co tyto žánry představují, nebál bych se tuto lepou experimentátorku označit za noiseový mainstream. Toto označení podtrhuje i zakončení alba, což není nic jiného než v koloritu alba „Bestial Burden“ nečekaně něžný cover „Bang Bang“ od NANCY SINATRY.
Vydáno: 2014
Vydavatel: Sacred Bones Records
Stopáž: 32:39
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.