OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédští jmenovci ryby z čeledi Polymixiidae jsou neúnavní a komponují s pílí, s jakou vousatá rybka propátrává mořské dno. Aktuální deska „+4626 – Comfortzone“ pokračuje v duchu předchozích počinů a podobně i tato deska vyžaduje (a zaslouží si) více času, aby se vsákla pod kůži. Poslouchána ve své komplexnosti pak odhalí kouzlo jednotlivých, různě se proplétajících, objevujících se a opět mizejících hudebních motivů. Ty přicházejí nečekaně i zcela přirozeně. Novinka BEARDFISH nikterak neuhýbá z cesty, kterou si kapela vytyčila před více jak deseti lety, když se rozhodla nastoupit na hudební pěšinu, kterou kdysi dávno vyšlapali KING CRIMSON. Mezitím mladíci dospěli a „+4626 – Comfortzone“ je i ve své celistvosti čitelná a neztrácí se ve slepých uličkách instrumentálních skopičin.
„+4626 – Comfortzone“ přináší intimní, introspektivní hudební prožitek, chvílemi se stává dravější a živelnější, přesto uhlazenější než předchozí „The Void“. Navíc díky procítěnému zpěvu i instrumentální zručnosti předkládá uvěřitelnou hru na emoce. Zajímavým zpestřením je skladba „The One Inside“, která uvádí album v podobě krátkého akustického popěvku, aby se objevila opět v polovině alba, kde ve svém pokračování přehoupne desku do druhé poloviny a nakonec i vše uzavře. „If We Must Be Apart“ nás protáhne progresivním psychedelickým nebem (nebo peklem, dle libosti). Postupný vývoj gradovaný zvukem hammondek, jež ve své úpěnlivé snaze nerozpadnout se na tisíc kousků vřeští ve stupňujícím se rytmu. Ano, hammondky jsou opět slyšet, ale jejich přítomnost není násilná a nejsou všude. Například „Can You See Me Now“ ukazuje, že tahle parta dokáže napsat úžasně silnou skladbu jen s minimem výrazových prostředků.
Je to možná jen můj osobní pocit, ale novinka BEARDFISH působí celistvějším a kompaktnějším dojmem, než desky předchozí. I přes plejádu různých nápadů se stále drží hlavního tématu skladby, kdy i ty poklidnější z nich se nezadržitelně posouvají kupředu a gradují svůj emotivní výraz, čehož nejzářnějším příkladem je titulní „Comfort Zone“. Předchozí album mi příliš nesedlo, ale jinak přetrvává pocit, že tihle Švédové posouvají svou laťku pokaždé o trochu výše. Třeba se časem posunou až na pomyslný vrchol hudebního výraziva a jejich hudba dosáhne dokonalosti, ale tou dobou to již asi nikoho nebude bavit. Lepší je si tedy vychutnat jednotlivé mezistupně a „+4626 – Comfortzone“ je mezi nimi opravdová lahůdka.
Opět ti samí BEARDFISH a opět o trochu lépe. Výtečný hudební zážitek (nejen) na dlouhé zimní večery.
9 / 10
Rikard Sjöblom
- zpěv, kytara, klávesy
David Zackrisson
- kytara
Robert Hansen
- basa
Magnus Östgren
- bicí
1. The One Inside Part One – Noise in the Background
2. Hold On
3. Comfort Zone
4. Can You See Me Now?
5. King
6. The One Inside Part Two – My Companion Through Life
7. Daughter/Whore
8. Ode To The Rock’n’Roller
9. If We Must Be Apart (A Love Story Continued)
10. The One Inside Part Three – Relief
+4626 - Comfortzone (2015)
The Void (2012)
Mammoth (2011)
Destined Solitaire (2009)
Sleeping In Traffic: Part Two (2008)
Sleeping In Traffic: Part One (2007)
The Sane Day (2005)
Från En Plats Du Ej Kan Se (2003)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.