Kentucký black metalový one man band PANOPTICON si za 6 let aktivní existence vytvořil jedinečný sound a poetiku – na pomezí black metalu, shoegazových melodických přesahů a country / bluegrass prvků staví Austin L. Lunn svůj pohanský chrám, v němž káže otevřeně levicově-kritické texty. Důraz na reflexi kořenů amerického kapitalismu korunovalo v roce 2012 znamenité album „Kentucky“, strhující sestup do hlubin hornické kultury, kolekce metalových prostestsongů, která kladla stejný důraz na agresivní blackový zvuk i na zaprášené aranže proletářských tradicionálů. Sociální dokument „Kentucky“ patří svou atmosférou k perlám (post)moderní větve žánru, pro níž už black metal není fundamentální vírou nebo stylizovanou pózou, ale vrstevnatým prostředkem vyjádření světonázoru.

V pořadí pátá deska PANOPTICON připomíná sympatický poustevnický úkrok stranou od sociálně-politické linie – z dusivého podzemí a zchátralých osad Kentucky do širých hvozdů severu. Namísto terénních nahrávek zastřených hornických hlasů a řízných popěvků statných štajgrů nabízí lyričtější zvuk, důraz na introspekci, méně bluegrassu, více atmosferické fúze blacku, heavy metalu, folku, doomu a shoegazového hledění do mlhy.

Nejvýstižnější položkou nové kolekce je bez debat ústřední trilogie „The Long Road“. Zvuk bendža a skřípek v první části nás vrhne kamsi do sněhem zaváté chatrče, k hořícímu krbu, do melancholie nekonečných večerů. Druhá část nemilosrdně vyrazí dveře kytarovou vichřicí a vyžene poutníka na cestu do třeskutého mrazu, do pustiny bičované větrem a sněhem. Posléze ale přichází překvapivé utišení živlů, která potemnělými klávesovými aranžemi a všudypřítomným podprahovým neklidem připomene klasické polohy švédských OPETH. Těžkými chuchvalcemi mraků začnou prosvítat první nesmělé záblesky slunce a završení trilogie slibuje v kontemplativním přechodu z post rockového riffování do propletených progových sól jaro.

Obratná práce s žánrovými vlivy na poměrně malé ploše zdobila už předchozí desku a „Roads To The North“ v tomto odkazu zdatně pokračuje. Možná mi tu trochu chybí labužnická práce s kentuckými tradicionály a občas mi tu přebývají některé kýčové melodické výplně, nicméně v jádru se jedná o fascinující pouť do krajiny mrazu a zapomnění. Takže: směr sever!