Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Křesťanský hardcoreový kazatel Josh Scogin má novou bandu. Po NORMA JEAN a THE CHARIOT zakládá kapelu s pro naši zemi osudovým číslem ’68. Jeho kumpánem není nikdo jiný než Michael McClellan z deathmetalových řezníků BECOMING THE ARCHETYPE. Co čekat? Budete překvapeni. K metalcoreovému tělocviku má jeho aktuální směřování celkem daleko. Minimalistická sestava, čítající jen dvě figury, dává tušit, že Josh Scogin skočil rovnýma nohama do něčeho zcela nového. Kořeny ale odříznout nejde, takže i na „In Humor And Sadness“ je rozpoznatelný odkaz chaotických hardcoreových výstřelků. Ty jsou však obklopeny špinavějším a garážovějším hlomozem.
Jsem trochu překvapený, že do podobné polohy Josh došel ve svém věku a hlavně po tom, co postavil dvě velmi úspěšné metalcoreové kapely. ’68 rozhodně nesměřují do hardcoreového mainstreamu. Svěží porce agresivity a touha hledat své vlastní cesty je typická spíše pro rané mládí, než pro veterána, který se svými kapelami hrál na těch největších festivalech.
Pro ’68 jsou typické výjezdy do hodně uvřískaného noise rocku, plného vazbení a disharmonického skřípění, to vše podpořené punkovým laufem, který dvojku hudebníků pohání po značně rozbouřené a žánrově pestré hladině. Josh Scogin tu dokonce nalézá i bluesově bolestné polohy v hrdle. Nenajdete zde jakoukoli snahu se zavděčit nebo ulehčit posluchači cestu k téhle desce, u níž je na jednu stranu rozpoznatelný její původ, na stranou druhou se ovšem nezapře touha zkoušet hledat vlastní a dosud neobjevené cesty.
8 / 10
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
