Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V Poľsku black metal poriadne zakorenil už v 1. polovici 90. rokov, s naozaj rôznorodými výsledkami, je však fakt, že niečo ako „poľská škola black metalu“ sa časom vyvinulo a v súčasnosti ide o uznávaný a vyhľadávaný artikel povedzme na úrovni aktuálne uznávaných francúzskych záležitostí posúvajúcich žáner na ďalšie úrovne.
Nie som žiadny zažratý blackmetalista, ale aj ja počujem, že krakovskí ODRAZA (v preklade zhruba „nechuť“ či „znechutenie“), kapela dvoch členov scénou uznávaných MASSEMORD – Priest (bicie) a Stavrogin (gitary, basgitara, vokály), sú poľskí do špiku kostí. Nie je to len tým, že texty sú zlostne, zúrivo, až hulvátsky odrevané a odryčané v rodnej poľštine, ktorá atmosféru nahrávky ešte umocňuje. Poliaci majú výborný zmysel pre pátos a dramatickosť, naliehavosť a rozorvanosť, vášeň i hnev, a presne tieto veci z „Esperalem tkane“ priam tečú.
Album, plný divokých, živelne plynúcich čiernych náklepov, korunovaných znepokojivými, mrazivými harmóniami, kontrastujúcimi s voľnejšími, melancholickejšími plochami beznádeje a zmaru, s textami ako od biedou bičovaného a alkoholom i tabakom ničeného básnika, ktorý v živote nič dobrého nezažil, ani od neho už nič nečaká, je mu všetko jedno a nemá rád seba ani nikoho iného, to je to, čo ODRAZA stvorili, black metal divoký, vášnivý, vulgárne preklínajúci a autentický. Veľká, dobre vymyslená zloba, korunovaná viacerými vzdušnými, éterickými, možno post-rockovými, možno až jazzom ovplyvnenými pasážami. Vrcholnou syntézou blacku a „hudby odinakiaľ“ je záverečná „Tam, gdzie nas nie spotkamy“, z ktorej by niekto iný urobil možno urevané screamo/neviem čo, ale v podaní týchto dvoch Poliakov je to skôr soundtrack k nejakému psychologickému filmu o rozpadnutých životoch.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.