DESECRAVITY poprvé vtrhli do širšího povědomí tech/deathmetalových příznivců teprve na konci ledna roku 2012, kdy jim Willowtip Records vydali desku „Implicit Obedience“. Jedním dechem dodejme, že z toho tenkrát byla celkem senzace, neb debutová kolekce sklidila vesměs velmi kladné, místy dokonce až euforické reakce. Od té doby se hlavní mozek kapely, bubeník Yuichi Kudo (po většinu času samozřejmě obklopen četnými akrylátovými komponenty své netypické bicí soupravy), potuloval se svými kolegy zejména po domácích japonských ostrovech, kde mimo jiné zcela jistě spřádal i myšlenky na druhé dlouhohrající album DESECRAVITY. Na to uzrál čas až v dubnu 2014, kdy se Yuichi Kudo, mimochodem doprovázen úplně novými spoluhráči, vydává za jeho realizací do jistého tokijského studia (mix & mastering proběhl znovu na Floridě v Mana Recording Studios). Nahrávka nakonec dostala sympatické jméno „Orphic Signs“ a jen tak mimochodem nám přinesla celou řadu překvapení. Jak už to tak ve většině případů bývá, jak těch pozitivních, tak těch diskutabilních.

„Implicit Obedience“ byla v žánrových intencích poměrně originálním zjevením, ač se jednalo o učebnicovou tech/deathmetalovou desku, šla tak trochu proti tehdejšímu (a v současné době stále aktuálnímu) trendu křišťálově čisté, do nejmenšího detailu vyladěné produkce. Byla radost poslouchat technicky dokonale vybavenou kapelu, která nesází na uniformní syntetický zvuk jako velká většina jejích stylových souputníků, ale naopak upřednostňuje živočišný sound a místy hezky „od podlahy“ vedený, plnokrevný riffing. K debutové desce DESECRAVITY se rád vracím i dnes, přeci jen, tak životaschopných kříženců CRYPTOPSY, IMMOLATION a HATE ETERNAL deathmetalová subkultura mnoho nevyplodila.

„Orphic Signs“ je trochu jiná káva. DESECRAVITY notně pročistili svůj zvuk (tahle kapela vážně nahrála něco jako „Dark Dimension“, kde spolu v neprodyšném sirnatém oparu nelítostně soupeřili staří dobří IMMOLATION a CRYPTOPSY v období „None So Vile“?), notně přidali na technické komplikovanosti a nadto ještě vyšroubovali rychlost – pro jistotu až na samotnou hranici únosnosti. Svojská, skladatelsky velmi sympaticky se profilující tech/deathmetalová sestava změnila svoji tvář jako mávnutím kouzelného proutku. Dnešní DESECRAVITY působí jako průnik silového přístupu CRYPTOPSY za časů Mikea DiSalva (pro slabší žáky dodejme, že mám na mysli „Whisper Supremacy“ a především pak „And Then You´ll Beg“), natlakovanosti ORIGIN („Antithesis“, potažmo „Echoes Of Decimation“) a odtažitého chladu technicky dokonale vysoustružených kapel typu SPAWN OF POSSESSION (pro příklad uveďme třeba album „Noctambulant“). Pokud jste si z následujícího odstavce odnesli dojem, že DESECRAVITY přišli díky čistému zvuku o hrdou visačku „brutal”, není tomu tak, i přes transparentněji pojatou produkci si Japonci dokázali uchovat kredit vysoce extrémní kapely, jejíž hrubozrnnost ještě umocňuje hluboký growling (často navíc zdvojovaný s mnohem výše posazeným vokálem) nového frontmana Shogoa Tokity.

Notovou osnovou „Orphic Signs“ by nepropadl snad ani špendlík. DESECRAVITY jedou celých 35 minut prakticky na úplný doraz, jen výjimečně Yuichi Kudo nechá svým extrémně zatíženým končetinám trochu odpočinout a spolu s celou kapelou přejde do klidnějších poloh (střední pasáž „The Serpent Of Ishtar Gate“ či oddechovější předěly v příjemně členitých skladbách jako „False Oath“ nebo „Bloody Terpsichorean Art“). Klid zbraní však netrvá příliš dlouho, po pár vteřinách ve středním až pomalém tempu se japonský deathmetalový stroj znovu rozjíždí na plné obrátky a v úžasné rychlosti znovu začíná na hlavu nebohého posluchače vrstvit desítky a desítky extrémně technických sekvencí. Ta chladná preciznost a strojová přesnost, se kterou DESECRAVITY vykonávají své řemeslo, působí až odlidštěně, jakoby za bicími i strunnými nástroji nestály lidské bytosti z masa a kostí, ale pouze stroje bez srdce a bez duše. Na „Orphic Signs“ mi rovněž chybí více memorovatelných pasáží, které by posluchači přeci jen pomohly trochu diferencovat jednotlivé položky tracklistu. Již jednou zmiňované „False Oath“ a „Bloody Terpsichorean Art“ jsou však dobrými příklady, že když DESECRAVITY chtějí, umí přesně takové skladby bez problémů napsat.

Verdikt? Japonci se na svém druhém albu vyprofilovali do opravdového žánrového extrému. Odkazy na DiSalvovské časy CRYPTOPSY jsou sice působivé, instrumentální dovednosti zúčastněných berou dech, leč mě osobně (přes nesporné kvality materiálu na „Orphic Signs“) zůstává i nadále bližší lidský dotek „Implicit Obedience“.