Luca Turilli na sebe poprvé upozornil se svou skupinou Rhapsody v roce 1997 albem Legendary Tales, kde skvěle zkombinovali prvky klasické hudby se speed metalovým rytmem a vše umocnili mocné, heroické refrény. Tento přístup dovedli takřka k dokonalosti na albu Symphony of Enchanted lands, které se nezdráhám nazvat klenotem. Jejich hudba zde byla velmi nápaditá a proměnlivá, od klasických speedových vypalovaček až po pasáže spíše patřící do vážné hudby. Ostatně inspirací „starými klasiky“ se Luca nikdy netajil. V podobném duchu se neslo i jeho první sólové album, King of the Nordic Twilight. Třetí album Rhapsody však v tomto pohledu kvalit svého předchůdce nedosahovalo, především proto, že hlavní roli zde již zcela přebralo sborové, třírefrénové schéma skladby. Šlo jistě o skvělou desku, ale časem zde jednotlivé písně začali dost splývat (výjimkou pak bylo EP Rain of the Thousand Flames). A jejich zatím poslední deska je již jen o tomto. Luca je bezpochyby dobrý kytarista a nápaditý skladatel, na všech jeho dosavadních počinech bylo spousta zajímavých motivů, rovněž si zval spoustu různých muzikantů, aby zahráli pasáže na všelijaké nástroje, hlavně na housle, flétny a piano, nicméně především na jeho posledním albu s Rhapsody se mu to podařilo utopit pod návalem sborů a skoro nezastavitelným duněním dvou kopáků. No a to samé se mu podařilo i nyní. Nedávno vyšlé EP Demonheart dávalo naději, že by tomu tak býti nemuselo. Zaujalo mě především baladou Black Realms´ Majesty s předehrou Rondeau in C Minor. Tyto dva kousky na tomto albu bohužel již nenajdeme.

Skupina svou sestavu nezměnila a tak i zde najdeme na postu zpěváka Němce Olafa Hayera, který dle názoru mnoha lidí, včetně mého, disponuje lepším hlasem než Rhapsoďácký Fabio Lione.

Další nedílnou součástí jeho alb je příběh. S posledním albem Rhapsody nám skončila tetralogie nazvaná Emerald sword saga. Na novém sólovém albu se nyní dočkáme druhé části je ho plánované trilogie : Virtual Odyssey trilogy. Na minulém albu jsme slyšeli příběh muže,syna nemilosrdného tyrana severního království, o jeho nešťastném osudu a velké, přesto velmi krátké lásce. Cit, který byl tak hluboký, že ani jeho smrt nemohla zabránit naplnění dávného proroctví.

Tentokrát ve svém příběhu zabrousil tématikou do žánru sci-fi a odehrává se v jakési daleké galaxii, kde výprava pátrající po nových světech po průletu černou dírou ztroskotá na zdánlivě pusté planetě. Způsobí tím eclipsu, pád temnoty, a z ledu a nejhlubších děr země se vyrojí potvory, jež po dlouhé věky byly zapomenuty. Hlavními postavami jsou tu opět milenci, jímž není přáno. Během boje s potvorami se ukáže, že ona jimi není napadána a jak se ukáže, skrývá v sobě rovněž srdce démona. Jeho láska k ní je však veliká a tak jí chytá za ruku a utíkají pryč od starých přátel... A na závěr ji on zabije, aby jí tak zachránil před jistými muky. Čili krom sci-fi kabátu stále ta samá tématika, tj. svár dobra a zla.

A nyní se již konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu bodu této recenze, a to k vlastní hudbě. Vše začíná jak jinak sborovým intrem, tentokrát s futuristicky laděným klávesovým doprovodem. Toto podbarvení kláves se drží na albu až do konce a dává albu trochu nový nádech, oproti jeho ostatním fantasy laděným deskám. Pro další skladby si Luca pozval snad rekordní počet hostujících muzikantů, a tak tam uslyšíme celý smyčcový kvintet, cimbály, tympány a především mohutné chorály, dětský sbor nevyjímaje. Jenže co je to platné, že každá píseň začíná dalo by se říci svým vlastním intrem, pěknou melodií hranou na tyto nástroje, když ony melodie se dále nerozvíjí a záhy jsou převálcovány a přehlušeny speedovým nářezem. Už v první regulérní skladbě, War of the Universe, slyšíme onu bohatost hudby z pera Turilliho. Ani kousek nesmí zůstat nevyužit, pro dokreslení atmosféry navíc využívá ženského sboru v pozadí a to rovněž i ve skladbě následující. Zaephyr Skies´ Theme je pomalá instrumentální mezihra s „nebeskou tématikou“, vhodně umístěna a prim zde hrají jak jinak než futuristické klávesy. The Age of Mystic Ice pak již opět zapadá do klasického schématu, a pomalu se ztrácím v tom, který z těch mohutných, výpravných, podbízivých refrénů je vlastně lepší. Timeless Oceans je jedinou baladou na albu, kombinuje se zde elektronický zvuk kláves s klasickým pianem co by doprovod a vůbec to nezní zle, avšak Black Realms´ Majesty z EP byla přesto o dost lepší. Na řadu přichází Deamonheart, největší hitovka tohoto alba (tak jako stejnojmenného EP). O tom již psáno ale bylo. New Century´s Tarantella v sobě skrývá dvě hodně silná hudební témata, jednak jde o začátek hraný na Panovu flétnu a pak samotné sloky, v kterých slyším inspiraci ruskými lidovkami, pravda, v dost svižném podání. Nicméně jde přesně o ten typ skladby, která je postavena na dobrém nápadu a onen mnohohlasí refrén je tam násilně vtlačen, příliš se tam nehodí a celé to tak trochu kazí. Album je zakončeno jak jinak, než víc jak desetiminutovou skladbou, již známou Prophet of the Last Eclipse v needitované verzi.

Celkově vzato jde o povedené, nápadité album, s výborným zvukem a mnoha dobrými myšlenkami. Škoda jen, že se Luca Turilli nesnaží víc rozvést své nápady a sází na osvědčenou kartu mohutných chorálů. I když síla skladby Deamonheart leží právě tady, ta kombinace mužských a ženských sborů je úctyhodná. Ve svém žánru jde rozhodně o nadprůměrné album a i ve srovnání s jeho ostatními počiny je zdařilé. Pro milovníky žánru bezpochyby pecka letošního podzimu.