Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CHON jsou čtyři kluci ze San Diega, kteří ve své hudbě nezapřou kalifornskou pohodičku. Surfování, kytary a matematický pidliky-pidliky rock. Ideální letní kombinaci rockové bezstarostnosti? To si pište!
„Grow“ je sice album plné klikatých kytarových linek, které se kostrbatí, proplétají a vpíjejí samy do sebe, jednoznačně si ale uchovává nadhled a atmosféru, která je cool a klidná současně. Mathrockové instrumentální dostihy s velkou dávkou hravosti tu velmi často klidní postrocková atmosféra. Na celém albu je znát nadšení, se kterým byly skladby tvořeny. Prostě se čtyři talentovaní kluci sešli ve zkušebně, bavilo je experimentovat se zvuky a při skládání se královsky bavili. Už dlouho na mě nějaké album nepůsobilo tak optimisticky.
Jediné, co mně místy trochu otravuje, je zpěv, který naštěstí doplňuje jen nejnovější skladbu „Can’t Wait“. Působí příliš klukovsky, přeslazeně romanticky a navíc textově příliš úsměvně a klišoidně. Tudy cesta nevede a zbytečně se tím ředí hudba, která je parádní a dokáže stát sama o sobě.
Sumerian Records tentokráte nesáhli vedle. Vytáhli kapelu, která se uvedla dvěma povedenými EP, a i při svém nízkém věku prokazuje instrumentální a skladatelskou vyzrálost. Doufám, že až bude Tosin Abasi trio opět objíždět Evropu, přiveze sebou právě tuto omladinu.
Vydáno: 2015 Vydavatel: Sumerian Records Stopáž: 34:21
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
fathertime
7,5 / 10
prve EP tychto fesakov riadne rozvlnilo stojate vody instrumentalneho prog rocku a CHON pokracuju vo svojom trademarkovom jazziku aj na Grow... znie to sice pohodovo a hravo, ale je to fakt enem tazke zahrat, riadne prstolamy (schvalne, skuste si dat riff v Puddle z Newborn Sun EP zacinajuci 01:28, masaker:)...
pre buducnost by hosi mohli trochu zoslapnut distortion, Grow sa utapa v cistych gitarach + spev prosim nikdy viac, tudy cesta nevede...
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.