Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CHON jsou čtyři kluci ze San Diega, kteří ve své hudbě nezapřou kalifornskou pohodičku. Surfování, kytary a matematický pidliky-pidliky rock. Ideální letní kombinaci rockové bezstarostnosti? To si pište!
„Grow“ je sice album plné klikatých kytarových linek, které se kostrbatí, proplétají a vpíjejí samy do sebe, jednoznačně si ale uchovává nadhled a atmosféru, která je cool a klidná současně. Mathrockové instrumentální dostihy s velkou dávkou hravosti tu velmi často klidní postrocková atmosféra. Na celém albu je znát nadšení, se kterým byly skladby tvořeny. Prostě se čtyři talentovaní kluci sešli ve zkušebně, bavilo je experimentovat se zvuky a při skládání se královsky bavili. Už dlouho na mě nějaké album nepůsobilo tak optimisticky.
Jediné, co mně místy trochu otravuje, je zpěv, který naštěstí doplňuje jen nejnovější skladbu „Can’t Wait“. Působí příliš klukovsky, přeslazeně romanticky a navíc textově příliš úsměvně a klišoidně. Tudy cesta nevede a zbytečně se tím ředí hudba, která je parádní a dokáže stát sama o sobě.
Sumerian Records tentokráte nesáhli vedle. Vytáhli kapelu, která se uvedla dvěma povedenými EP, a i při svém nízkém věku prokazuje instrumentální a skladatelskou vyzrálost. Doufám, že až bude Tosin Abasi trio opět objíždět Evropu, přiveze sebou právě tuto omladinu.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.