Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co na tom, že Vikingové už vyměnili dračí lodě za ornou půdu a místo rabování se živí obchodem, činy předků je třeba uctívat a pět písně o hrdinských skutcích. Co na tom, že vlna folk metalu, která do obecného povědomí vynesla i finské ENSIFERUM, kulminovala před pár lety. Mnohé spolky to táhnou dál, jakoby se nic nestalo, někteří se tomu svému skotačení kolem vatry snaží dát kultivovanější tvář.
Ač ENSIFERUM nikdy ze své folk metalové cesty neustoupili, rozhodně od svých prvních počinů svou hudbu značně zušlechtili. Někdo tvrdí, že odchodem Jariho (WINTERSUN) ztratila skupina část svého kouzla zvěčněného na albu „Iron“. Na druhou stranu na posledních albech se kapela snažila svůj pagan metalový kolovrátek více obohacovat. ENSIFERUM Na „One Man Army“ si zachovávají své známé postupy. Některé motivy jsou ohrané až příliš, ale opět se vylouplo i několik nečekaných překvapení. Vedle ústředních pohanských popěvků a pompézních sborových refrénů se novinka rozprostírá od rychlých úderných skladeb až po intimních balady obohacené o ženský element.
Je pravdou, že písně komplikovaností neoplývají, ale celkově vzato je materiál dostatečně různorodý a hodný pozornosti po většinu stopáže. Finové pokračují ve stylu předchozího alba a nutno podotknout, že tato tvář sluší ENSIFERUM více než jejich počátky. Rozjezd alba, „Axe Of Judgement“, je zahalený do ponurého hávu, který z pochodového rytmu přechází až do symfo/blackového šílenství.Následující „Heathen Horde“ je již tradiční válečnický popěvek se zpěvným sborovým refrénem. Takových má tato kapela na svém účtu spoustu, ale ono to stále funguje. Stejně tak duet obou zpěváků ve „Warrior Without A War“, která ukazuje, že ENSIFERUM jsou stále kapelou, která své pohanské řemeslo zvládá dobře. „Two Of Spades“ jsou povedeným mixem folk metalové úderky a taneční „hopsačky“ a určitě jedním z nejpovedenějších kousků na albu.
V desetiminutovce „Descendants, Defiance, Domination“ se však projeví, že dlouhé instrumentální pasáže nejsou zrovna silnou stránkou kapely. Dokud se zpívá, haleká a skotačí, je vše v naprostém pořádku, ale natáhnout svých několik akordů na dlouhou stopáž přivádí posluchače k nudě a podřimování a nezachrání to ani tisícihlavý sbor bojovníků. Z jiného soudku je závěrečná „Neito Pohjolan“, de facto čistě folková skladba v rodné finštině, taková závěrečná třešnička na dortu. ENSIFERUM sice nejsou stylotvorní či kdovíjak inovativní, avšak stali se stálicí folk metalové scény, která si drží svou kvalitu a sebevědomě pokračuje kupředu.
„One Man Army“ je povedené album, různorodé, melodické a zábavné. Z novodobé historie je možná jedním z nejlepších počinů. Sice nepřináší mnoho nového, avšak obsahuje vyrovnaný a dostatečně pestrý materiál, chytlavé skotačivé písně i zádumčivé balady.
1. March Of War
2. Axe Of Judgement
3. Heathen Horde
4. One Man Army
5. Burden Of The Fallen
6. Warrior Without A War
7. Cry For The Earth Bounds
8. Two Of Spades
9. My Ancestor's Blood
10. Descendants, Defiance, Domination
11. Neito Pohjolan
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.