Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí deska australských progerů CHAOS DIVINE zastihuje (nebeské) těleso z Perthu v dosud nejlepší formě. Zatímco debut "Avalon" (2010) prezentoval kapelu jako poměrně mechanický úkaz na pomezí melodického death metalu a prog metalu, druhá deska "The Human Connection" (2011) už jasněji profilovala CHAOS DIVINE jako band inklinující k druhému jmenovanému žánru, ale za extra vzrušující poslech bych ji tedy rozhodně neoznačil.
Na „Colliding Skies“ pokračují v opouštění striktně progových postupů a profilaci směrem k výrazným melodiím a přímočarým, ale vrstevnatým skladbám. Chcete-li škatulky, pak nabízím AOPM: album-oriented prog metal. Zvuk CHAOS DIVINE charakterizuje členitá rytmika Ben Mazzarol – Michael Kruit, na které svoje hřmotné kytarové hradby staví duo Ryan Felton – Simon Mitchell. Vypjatý vysoký vokál Michaela Andertona vyniká hlavně v rozevlátých refrénech, které kapela zbožňuje. Nepomáhá si přitom dodatečnou pompou kláves (ty jsou použité pouze okrajově), ani přidaných sborů, ale sází na souzvuk kypících kytar a naléhavě frázujícího zpěváka.
Na první poslech deska zdánlivě splývá do příjemného proudu, ze kterého se občas vyloupne výrazný melodický motiv („Symbiotic“, „Mara“), ale další sestupy do hloubi kolidující oblohy odhalují, že jde o chytře a neokázale postavené album. Kompaktní dramaturgie sice není prostá skladeb, které se jeví jako nevýrazné nebo lehce přepjaté („Landmines“, „Tides“), ale přesto je tu dost zapamatovatelných znamení – groovy riffem nakopnutá klipovka „Soldiers“, něžná progová ukolébavka „The Shepherd“ a burácivě vygradovaná „Mara“, skutečný vrchol alba; parádní přehlídka schopnosti kapely postavit skladbu na jednoduchém a dotaženém souznění výrazně odfrázovaných slok a zjitřeného refrénu. Dramaturgicky zamrzí pouze to, že „Colliding Skies“ uzavírá sice příjemná, ale po předchozích peckách poněkud utopená tryzna „With Nothing We Depart“ s plačícím saxofonem a do ztracena jdoucí atmosférou.
CHAOS DIVINE se hrdě hlásí ke jménům jako DREAM THEATER, OPETH či SOILWORK a metalový encyklopedista by jistě ještě našel pár progových a power metalových analogií, ale nejlepší na „Colliding Skies“ je fakt, že na ni Australané našli dostatečně zapamatovatelnou a výraznou tvář, kterou nemusíte od ničeho násilím odvozovat. Sympatická pětka hudebních astrologů z Perthu dokázala žánrová tělesa postavit do uspokojivé konstelace, která je prostá kolizí. Naopak, je podobně harmonická (a přitom expresivní) jako strhující obal desky.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.