Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bristolští TURBOWOLF jsou případem řádně švihlé kapely, která našla cestu, jak spojit silné hitové zpěvy, retro, elektro, rockovou perverzi i stoner metal. Ačkoliv jejich zvuk kytar občas připomíná chiptune, v jejich hrudi bije poctivé rock’n’rollové srdce. Aktuální album je ukázkou toho, že i na současné rockové scéně jde věci dělat s vlastním ksichtem.
Jednoduché houpavé kytarové linky se unisono vpíjí do basy a vytváří jednolitou masu zvuku, ze které kapela tesá hranaté riffy, jež společně s funkční rytmikou jednoduše válcují. Do toho přichází velmi tvárný vokál šíleného Chrise Georgiadise, nakopávajícího kapelu do výšek i hloubek. Od éterických, zasněných poloh plných vzdušnosti až k sekanému chraplavému diktátu. Občas si připadám jako bych byl s TURBOWOLF na výletě v pekelné formuli, která jezdí na kokain. Trocha psychedelie a halucinogenů tu nezaškodí. Přece je to v jádru rocková párty, která pěkně prdí v kytarách a celek nepostrádá punkový lauf.
Jak pěvecké linky Chrise Georgiadise, tak jedovaté klávesy spolu s obhroublým zvukem kytar beze zbytku a jednoznačně definují tuto kapelu. Záměna je nepravděpodobná. Oproti minulosti mám pocit, že TURBOWOLF lehce ubrali nohu z plynu a přidali na melodičnosti, která jim ve výsledku velmi prospívá.
Ma to drajv, napady v pesnickach ma bavili a tuto kapelu budem este sledovat. Starsi album, ale najlepsi rock co som pocul v tomto roku. Naj. skladba: Good Hand
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.