Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uběhly čtyři dlouhé roky, během nichž se stačil blýsknout třeba skvělým představením na loňském Brutal Assaultu, a příběh černého hadího jedu opět vystupuje do popředí, aby představil svou další, tentokráte již čtrnáctou studiovou kapitolu. A lhostejno, že Cronosův hřbet je zase o čtyři křížky bohatší (takže už překročil padesátku), VENOM jsou zde, podobně jako na minulém zářezu, znovu za metalové pány, kteří se za svou tradiční metalovou tvorbu rozhodně nemusí stydět.
Jinými slovy, principál a jeho dva šikovní souputníci Stuart „La Rage“ Dixon a Danny „Dante“ Needham znovu řádně nakopávají zadky, a to se vší poetikou, jíž v sobě tohle slovní spojení nosí. Koženými botami s okovanou špičkou, v níž je vyryt nenápadný nápis „Black Metal“, s decentním rozběhem z 666 centimetrů a s obrovským předcházející nádechem, tahajícím do kovových plic vzduch až z hlubin samotného pekla.
Jen to potvrzuje fakt, že dlouhověkost metalovým legendám zkrátka sluší, a že mnohé z nich se správně rozhodly, když pořád dál pokračují v díle započatém v dobách, kdy mnozí z jejich posluchačů ještě ani nebyli na světě. To samozřejmě platí i pro VENOM, kteří na „From The Very Depths“ posvěcují formu, jíž si s sebou nesou už od doby, kdy se dala dohromady výše uvedená sestava.
Album otvírá titulní skladba, která nanejvýš ilustrativně ukazuje, jak má kapela stále vytříbený vkus pro zemitý a přitom nevyčpěle znějící kus starého dobrého černého řemesla. Barevné sólo hned na úvod, bezvadný riff a zvonivá gradace ve stručném refrénu, jenž podtrhuje vrčivý Cronosův řev. Myslím, že na albu je jen málo skladeb, které by nenaplňovaly podstatu téhle stručné definice, a že díky tomu jeho hodnota velmi výrazně vystupuje na povrch. „Smoke“, „Temptation“, „Crucified“, „Evil Law“ či „Grinding Teeth“, to je jen výčet těch opravdu „nej“ vrcholů celého alba, v nichž VENOM obdivujete proto, jak dobře dělají, co je jim nejbližší, totiž thrash/black metal bez kompromisů a se zvučným efektem.
„From The Very Depths“ tedy není v žádném případě albem, které by mělo někoho o něčem přesvědčovat, ale albem, které přesvědčí již přesvědčené o tom, že se kdysi rozhodli správně. A jakkoli to třeba zní komplikovaně, komplikované to není vůbec, stejně tak, jako není komplikované propadnout kouzlu nových příběhů z dílny VENOM. Hellyeah!
1. Eruptus
2. From The Very Depths
3. The Death Of Rock 'N' Roll
4. Smoke
5. Temptation
6. Long Haired Punks
7. Stigmata Satanas
8. Crucified
9. Evil Law
10. Grinding Teeth
11. Ouverture
12. Mephistopheles
13. Wings Of Valkyrie
14. Rise
Diskografie
From The Very Depths (2015) Fallen Angels (2011) Hell (2008) Metal Black (2006) Bitten (Live) (2002) Resurrection (2000) Cast In Stone (1997) The Second Coming (Live) (1997) The Waste Lands (1992) Temples Of Ice (1991) Prime Evil (1989) Calm Before The Storm (1987) Eine Kleine Nachtmusik (Live) (1986) Possessed (1985) At War With Satan (1984) Black Metal (1982) Welcome To Hell (1981)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.