Je to málem neuvěřitelné, ale letos je tomu již 25 let, co vyšlo album „Armageddon“, alias první třešnička na pekelném dortu příběhu TÖRRu, jedné z největších a nejkultovnějších českých metalových kapel. První třešnička samozřejmě jednak proto, že se na něm symbolicky uzavřelo sklepní a undergroundové snažení kapely, a první třešnička pak také proto, že po ní následovaly třešničky další, nepochybně stejně významné či ještě významnější. A takové výročí, to už je samozřejmě důvod k bilancování, obzvláště když nejslavnější éra naší druhdy nejdůležitější blackmetalové party byla na stránkách Metalopolis až doposud vskutku trestuhodně opomíjena. Tak tedy přijměte pozvání na pomyslnou cestu proti proudu času, na níž nám hlavním poznávací znamením bude velké „T“ ve tvaru dvoubřité bojové sekery…

Prehistorie aneb bestie procitá (1977 - 1988)

Rok 1977 je pro TÖRR klíčovým proto, že již tehdy se na scéně objevil Ota Hereš a stal se jedním ze zakladatelů zpočátku ryze heavymetalové skupiny, která se pojmenovala podle dnes již zrušené jednotky atmosférického tlaku (přehlasované „Ö“ se v názvu objevilo až později, samozřejmě po vzoru MOTÖRHEAD). Následně skupinou prošla řada muzikantů, mezi jinými třeba i Mirek Mach (dnes ARAKAIN) nebo Jiří Rogl (ŽELEZNÁ NEDĚLE), ovšem to klíčové se odehrálo až po jejich odchodu. To už se psal rok 1986, za bicí soupravou panoval Milan Háva a skupinu tehdy na trio doplnil Vlasta Henych, do té doby bedňák ARAKAINu.

Ten do kapely vnesl zaujetí a zápal pro ducha tehdejších světových blackmetalových ikon VENOM a CELTIC FROST, pod jejichž vlivem se začaly odvíjet další osudy TÖRRu. Bylo ostatně na co navazovat, vždyť z dřívější spolupráce Henycha, Hereše a bubeníka Pavla Konvalinky (později KRYPTOR, LEPROCIDE a BLACK MAJESTY) již v roce 1985 vzešla pod hlavičkou 666 demonahrávka „Nekrofilie“, na níž se objevily i skladby „Samota v smrti“ a „Válka s nebem“, jež si později našly své pevné místo v repertoáru kapely.

V roce 1987 soubor vydává legendární demo „Witchhammer“, které už naplno odkrylo potenciál, který se v törrovské trojici skrýval. Neobvyklá temnota a tvrdost, tolik typická právě pro počátky černého kovu, extrémní texty plné protináboženských nálad, záhrobí, zla a smrti a především v té době nevídaná uvěřitelnost, to byly argumenty, u nichž se metalovému podzemí zkrátka musela podlomit kolena. Nahrávka navíc sklidila pochvalné recenze i v západním tisku (Metal Hammer) a osobně mám za to, že kdyby byl býval TÖRR měl to štěstí, vznikl někde v západní Evropě a nahrál tady „Witchhammer“, určitě by se jeho příběh odvíjel na úplně jiné obrátky a, jak praví klasik, na úplně jiném hřišti.

Takhle se mu sice dostalo velmi důsledné pozornosti, ale bohužel od těch, od kterých o to určitě nestál. Komunistům byla pochopitelně kapela díky své ojedinělosti a v jistém smyslu i výstřednosti trnem v oku, a tak s ní zatočili, jak jinak, než po bolševicku. 30. 8. 1988 totiž v Rudém právu vyšel dnešníma očima viděno naprosto šílený článek s názvem „Kult násilí a smrti. Proč?“ (autora Ladislava Urbana, který se paradoxně neproslavil ničím jiným, než právě touto literární spatlaninou), v němž je nesmyslně kritizován nedávný bratislavský koncert TÖRRu a ARAKAINu, a mluví se zde mimo jiné o zdvižených pravicích, skandování „Heil!“ a „nesmyslném míchání fašistických symbolů se znaky náboženské sekty satanistů, uctívačů ďábla“. Následoval pochopitelně zákaz hraní, který skupinu na dlouhou dobu paralyzoval. Milan Háva mezitím odešel do Imrichova ALARMu, za bicí baterií ho vystřídal Martin Melmus (ex-DEBUSTROL) a situace se začala měnit k lepšímu prakticky až v roce 1989, kdy už přece jen asi byly ve vzduchu cítit nové společenské poměry.

„Kult ohně/Kladivo na čarodějnice (SP) “ (1989)

Na jaře revolučního roku TÖRRu konečně vyšla první oficiální studiová nahrávka – singl č. 2 v proslulé Jandově edici „Rockmapa“, na němž se skvěly dvě z nejkovanějších skladeb skupiny, totiž nepsaná hymna „Kladivo na čarodějnice“ a neméně kultovní „Kult ohně“. Když si tehdá člověk metaluchtivý položil tuhle malou černou věc na gramofon a stále dokola jí otáčel a přehrával z obou stran, bylo to jako nesmírně vzrušující výlet do zapovězené země černého kovu králů Vlasty a Oty, kde se nesmělo zpívat, ale jen hlasitě chrčet a řvát. Obě skladby byly zkrátka napsány naprosto jedinečně, nezaměnitelnými předehrami počínaje a následujícími explozemi té nejčistší esence extrémního heavy metalu konče. TÖRR v té době pevně usedl na trůn black metalu v Československu, o čemž dodnes svědčí mimo jiné i kultovní živá nahrávka z mixpultu „Törr GANG Live 1989“, a nebylo nikoho, kdo by byl s to jej z něj sesadit. Již podruhé (po epizodě z roku 1988) jej navíc posílil kytarista Daniel „Šakal“ Švarc (jinak FATA MORGANA) a úspěšnou auru, kterou kolem sebe skupina šířila, podtrhnul i na tu dobu nevídaný klip ke „Kladivu na čarodějnice“, kterému se neobyčejně vedlo v hudebním televizním pořadu Triangel.

(10/10)

„Armageddon“ (1990)

V říjnu roku 1989 odchází Ota Hereš na vojnu a tím prakticky končí první ze zásadních etap existence TÖRRu, protože do řad kapely se její zakladatel definitivně vrátil až po dlouhých třinácti létech v roce 2002 (mezitím, jak známo, byl či je aktivní ve skupinách jako KRYPTOR, ALKEHOL nebo HARLEJ). Kapela se tudíž ocitla v sestavě Henych – Šakal – Melmus, v níž nicméně rovněž vtiskla značce TÖRR velmi výrazný punc.

Počátkem následujícího roku tak vzniká demo „Masturbace mozku“, již plně ovlivněné Šakalovou autorskou prací a minulostí u FATY MORGANY, a vzápětí za ním i debutové album, výstižně pojmenované „Armageddon“, které pěkně do puntíku shrnulo nemalé ambice, jež si trio mohlo objektivně nárokovat. Obal nafocený v proslulé kostnici v Sedleci u Kutné Hory, mocně působivé intro (z pera hostujícího Oty Baláže z NOVÉ RůŽE), celá řada dalších podobně efektivně dokreslujících zvuků (hláška „to je hovno, znova!“ mezi nimi jistě kraluje) a s nimi i skvělá nálož temného black metalu, to byla výzva, jíž nemohl tehdejší heavymetalový posluchač odolat ani náhodou. A nejvíce působivé na tom bylo, že kapela nevsadila na jistotu v podobě již osvědčeného dema „Witchhammer“ (z něj se na album dostaly prakticky jen dvě věci, a sice „Samota v smrti“ a „Zlej sen“), což by jí koneckonců ani nikdo nemohl vyčítat, ale vydala se cestou relativně nového autorského materiálu (relativně proto, že u některých skladeb lze samozřejmě vystopovat jejich minulost u již zmíněné FATY MORGANY).

O tom, nakolik to byl v jejím podání povedený krok, svědčí nejen prodejní čísla alba (údajně přes 60 000 nosičů), ale také skutečnost, že kompletní jeho obsah v sobě neskrývá slabší místo a je přehlídkou výsostně invenčního metalového materiálu. Jeho prostřednictvím pak TÖRR působí (nebo šokuje?) přesně tak, jak měl zřejmě v úmyslu – jako zvrácení kazatelé hnusu a špíny, kterým není nic svaté. A riffy či textové útržky skladeb jako „Žal“, „Samota v smrti“, „Smlouva s peklem“, „Lady Madeline“, „Zlej sen“, „Posedlá“ či „Padlý chtíč“ už navždy budou pevnou součástí té nejlepší domácí metalové tradice, v níž mají své nezpochybnitelné místo.

Jedinečnost alba vlastně podtrhnul i známý paradox s absencí jeho titulní skladby, která, jsouce na nahrávce samotné utnuta ve chvíli končící předehry hlasitým spláchnutím do záchodu, se měla objevit na singlu „Armageddon Part II.“, jenž měl album následovat. Žel, studiový záznam samotný kdosi neidentifikovaný smazal ještě před zveřejněním, takže tenhle singl nikdy nevyšel a kapela tak zůstala nadlouho svým věrným dlužna nejdůležitější skladbu ze svého debutu. Drobnou náplastí se tak mohla stát alespoň skladba „Válka s nebem“ ve své „soft“ textové verzi bez násilného koitu církevního představitele a dalších slovních perliček, původně zvažovaná na B stranu zmíněného singlu, která se nakonec objevila na kompilaci „Death Metal Session“ o rok později.

(10/10)

„Institut klinické smrti“ (1991)

Další směřování černé legendy ovlivnil dozajista příchod Pavla „Mr. Monroe“ Kohouta (ex – MORRIOR), který se krom druhé kytary ujal i některých zpěvů. Už spolu s ním se kapela vrhla na nový autorský materiál, který v létě roku 1991 definitivně zpečetila na druhém řadovém albu „Institut klinické smrti“.

Jestliže na albu „Armageddon“ TÖRR působil jako zvrácení kazatelé hnusu a špíny, kterým není nic svaté, pak na své druhé dlouhohrající studiové práci se muzikanti stali synonymem bestiální undergroundové hydry, jejíž dračí hlavy dští oheň a smradlavou síru na všechno, co se kolem jen pohne. Jakoby v kapele ještě posílil její už tak vzácný autorský čich na ten nejexkluzivnější black metal s mimořádným citem pro působivost a tak vydala vskutku mimořádnou sbírku skladeb, jakési železné květy zla, které vždy z až na prach zrezivělého poupěte vykvetly v nádherný monolit toho nejčernějšího z kovů. A ať už zpíval Mr. Monroe, Vlasta Henych (mimochodem v klipu k úvodní skladbě „V podzemí“ otvíral bůhvíproč kapelník ústa právě na Kohoutův zpěv) nebo ráčkující Šakal, vždy to jistojistě nahánělo husí kůži.

Zvěčněná desítka skladeb proto znovu putovala rovnou do zlatého fondu českého metalu, kde se monstrózní štychy jako „Seru krev“ (ještě více zvýrazněný svým podáním z pozice jakési seschlé stařeny), „Právem silnějšího“, „Pán snů“, „Institut klinické smrti“, „Předčasný pohřeb“ nebo „Libreto smrti“ rozhodně nemohly ztratit. A samozřejmě, při vzpomínce na album nemůžeme zapomenout ani na jeho obal s koncepčně sice nijak nesouvisejícím hnijícím Kristem na kříži, ovšem v kontextu roku 1991 rozhodně zásadně šokujícím. Ještě dnes před sebou vidím ten pohled do výkladní skříně Supraphonu, který do té doby neměl v celém širém Československu obdoby.

Tedy jestli byl někdy TÖRR poté, co zahájil nahrávání řadových alb, na vrcholu svého úspěchu, pak to, při vší úctě k debutu, bylo právě zde.

(10/10)

„Chcípni o kus dál“ (1992)

Pavel Kohout se však v kapele dlouho neohřál a zanedlouho, bohužel, odešel. TÖRR se proto vrátil znovu do třech a zároveň s tím se musel popasovat s absencí Kohoutova příspěvku, který zdaleka nebyl nevýrazný. Ne, že by to tedy měl být nějaký nepřekonatelný problém, na to byla dvojice Henych – Šakal nejspíš až moc zkušenou a protřelou, ale myslím, že do jisté míry se to zkrátka na „Chcípni o kus dál“ podepsalo.

Album se původně mělo jmenovat „Hlad“ a vyšlo na podzim roku 1992, znovu tak trochu nenápadně, když jeho definitivní název obstarala skladba, která se nakonec jeví být tou nejzvučnější na celé téhle pětatřicetiminutové nahrávce. Její temnočerný rock´n´roll, který možná tak trochu předznamenal jedno z příštích dění ve skupině, byl znatelně chytlavý, a přestože znamenal odklon od extrémního vyznění TÖRRu, skupině se rozhodně nedal vyčítat. Některé jiné skladby („Svatební noc v pohřebním voze“, „Jedu v tom dál“ či „O psovi s vyraženým dechem“) na tom byly ovšem o poznání hůř, protože jim trochu začala chybět přesvědčivost a uvěřitelnost, což ve spojení se zrovna ne úplně povedeným celkovým zvukem znamenalo ústup z jistoty, kterou kapela až dosud na domácí scéně vždy znamenala.

O to víc proto vynikly „Anal Power“ s brutálním Melmusovým murmurem, pro změnu Henychem zpívaná „Ubij ho“ a „Vzpomínky na život“, znovu známá všem příznivcům bývalého Šakalova působiště ve FATA MORGANA, kterým nechyběl důstojný nápad a zemité provedení. Spolu s titulní skladbou se tyhle věci staly záchytnými body alba a v podstatě jeho spásou, jež nejspíš zabránila daleko většímu průšvihu. Takto TÖRR ještě prospěl, ovšem bylo jasně znát, že bude potřebovat nějaký impuls, aby se zase dostal do formy.

(7/10)

„Kladivo na čarodějnice“ (1993)

Jestli oním impulsem měla být obnova původní sestavy tří „H“ (tedy Henych – Hereš – Háva), je těžké říct, v každém případě však tahle skutečnost znamenala poněkud neobvyklý krok v dalším pokračování existence TÖRRu. Jistou logičnost mu ovšem upřít nelze, neboť za prvé kapela všem svým fanouškům stále dlužila lepší zvukovou verzi starých klasik, a za druhé bez Šakala, který byl v mezičase (zřejmě) kvůli svým problémům s pitím a drogami jaksi „odejit“, se stejně musela dříve či později otevřít otázka, co dál.

Album „Kladivo na čarodějnice“ z léta roku 1993 tak podle slov autorů představuje jakési „nulté LP“, a je výběrem produkce skupiny z let 1986 až 1989, který zahrnuje především většinu z klasického dema „Witchhammer“ plus dvě mladší věci, tedy „Rock´n´roll“ (na živé nahrávce z roku 1989 uváděná ještě jako „Sex, alkohol & rock´n´roll“) a svižný výplach „Fuck, Fuck, Fuck“, které nahradily již zveřejněné kusy „Samota v smrti“ a „Zlej sen“. Neklade si tudíž větší nároky, než jen prakticky doplnit posluchačův archiv, což se mu samozřejmě daří téměř stoprocentně, když k úplnému efektu scházel snad ještě poněkud bohatěji pojatý booklet, ve kterém by se jistě vyjímaly texty, více dobových fotografií a jiné informace spojené s nahrávkou vpravdě legendárních skladeb.

Další dění v TÖRRu je z nezasvěceného dnešního pohledu ukryto v nejasnostech a dá se říci, že se ocitl ve stavu jakési hibernace, když již předtím odešel Martin Melmus do ALKEHOLu a ani Otovi Herešovi a Milanu Hávovi nebylo souzeno, aby tentokráte v kapele vydrželi déle jak při příležitosti nahrávání, jestli vůbec se vlastně stali její součástí.

(8/10)

pokračování příště