TÖRR jsme posledně opustili ve chvíli, kdy se v původní, nejslavnější sestavě definitivně vypořádal na „nultém“ albu „Kladivo na čarodějnice“ s minulostí a zdálo se, že bude vzhlížet už jen a jen k budoucnosti. Ta se však, s ohledem na tehdy aktuální události, zdála být více než mlhavou...

„Morituri Te Salutant“ (1996)

Vlastu Henycha poté naplno zaměstnával projekt ZEMĚTŘESENÍ, který vznikl na základě výsledků hlasování fanoušků v anketě „Černá vrána“ rozhlasového pořadu „Gung-ho“ Petra Hanzlíka (kde se umístil jako první mezi tuzemskými baskytaristy). Spolu s Alešem Brichtou, Milošem „Dodo“ Doležalem a Štěpánem Smetáčkem jako takový „All Star Band“ natočili album dosud nevydaných skladeb Jiřího Schelingera a sklidili s ním obrovský úspěch, který se promítl i v následném velkém československém turné.

TÖRR však nezanikl a v roce 1995 Henych představil jeho novou tříčlennou sestavu, jejíž muzikanty uschoval do černých kukel, takže se nějaký čas nevědělo, o koho že vlastně jde. Identita muzikantů ale byla zanedlouho odtajněna a my jsme se dozvěděli, že spolu s principálem tvoří kapelu Roman Izaiáš a Petr Vajda z DOGY, což bylo, pravda, poněkud nečekané spojení.

O to větší ovšem byla očekávání spojená s novým albem, které pod názvem „Morituri Te Salutant“ (podle cover verze stejnojmenné skladby Karla Kryla, jak jistě nemusím připomínat) vyšlo v květnu 1996. Kapela se na něm slyšitelně vzdálila svým blackmetalovým kořenům a začala znít o hodně více odlehčeněji, v duchu v té době „moderního“ metalu, který v praxi zkrátka vypadal jako o mnoho důraznější bigbítová DOGA. I přes to (nebo právě proto) ale album úplně nepropadlo a zanechalo za sebou několik poměrně povedených věcí na čele s mimořádně úderným počátkem v podobě „Panoptika duší“ a „Vemene z hada“. Na druhou stranu je ovšem nutno přiznat, že nahrávce přitížil zbytečně vysoký počet tří coververzí (z nichž ta titulní byla ještě pochopitelná) a ani pokus o první pomalu skladbu v dějinách TÖRRu v „Slzách“ zdaleka nevyšel tak, jak si asi její autoři představovali.

Celkový dojem z alba pak byl v souladu s tím vším tak trochu nakažený příchutí znouzectnosti: když už TÖRR musí znít jinak, tak ať je to tedy alespoň takhle. A samozřejmě, vysoko nad tímhle konstatováním se ještě jako dráček na podzimním nebi vznášel malý otazníček.

(6/10)

„Live“ (1997)

Živé album potká čas od času každou správnou kapelou a nejinak tomu bylo i v případě TÖRRu. Základem pro jeho koncertní nahrávku se stal bratislavský koncert z 16. října 1996, jenž kapelu v dané sestavě představil jako nesmírně funkční živé těleso, které dokáže na pódiu vykouzlit sebejistý výkon, jemuž navíc občasné živé nepřesnosti jen dodávají na „rokenrolové“ uvěřitelnosti. V tomto směru měli autoři určitě šťastnou ruku, když nesáhli k dalším studiovým úpravám a nechali nahrávku prakticky takovou, jak skutečně vznikla.

Na poměrně krátkém playlistu nalezneme navíc z dnešního hlediska některé raritky, které zde perfektně plní roli jakési přidané hodnoty, bez níž to živé nahrávky mají nepochybně trochu složitější s přesvědčováním posluchače o vlastním smyslu. Předně jsou to klasické skladby TÖRRu, zahrané duem Izaiáš/Vajda, což jim pochopitelně dodává tak trochu jiný feeling (srovnejte si třeba „Kult ohně“). K zaslechnutí je i coververze klasické Schelingerovy skladby „Lupič Willy“ coby vzpomínka na již zmíněný projekt ZEMĚTŘESENÍ a zřejmě největší bonbónky představují skladby „Kladivo na čarodějnice“ a „Chcípni o kus dál“, odzpívané „Izzym“ (což, mimochodem, v případě druhé jmenované velice nelibě nesl její autor Šakal v někdejším rozhovoru pro Metalopolis).

V následujících létech se pak TÖRR i nadále profiloval především jako kapela holdující své živé tvorbě a do studia se příliš nehrnul, což nezměnilo ani 2CD „Gallery“ z roku 1999, které představilo v remasterované podobě první čtyři alba kapely.

(7/10)

„Tanec svatýho Víta“ (2000)

Až o rok později, tedy na přelomu tisíciletí, nastal čas pro čerstvou studiovou práci, která znamenala již šesté řadové album TÖRRu, schované pod provokativní titulek „Tanec svatýho Víta“ (neboli tzv. Huntingtonovu chorobu, což je neurologické onemocnění, projevující se náhlými bezúčelnými škubavými nebo kroutivými pohyby končetin, těla i obličeje).

A jestliže až dosud se tvář kapely na jejích nahrávkách slyšitelně změnila jen jednou a to ještě pozvolna a nenápadně, teď přišla s opravdovou revolucí. Kompletně překopala svoji hudební filozofii a představila se jako electro – industrial – metalové těleso, které si v mnohém nezadalo s některými v té době frčícími světovými spolky. Bylo to jako zvláštní symbióza temné podstaty TÖRRu a doslova výstředně nezvyklých elektronických prvků, jež ale překvapivě fungovala velmi dobře a zavedenému jménu kapely rozhodně medvědí službu neposkytla. „Pravá ruka ďábla“, „Temná země“, „Vražda v Jižním parku“ nebo „Žijem v městě“, když se ještě dnes podíváte na jednotlivé položky alba, zjistíte, že skutečně téměř všude mezi nimi jde o výrazné skladby, plné příkrého hudebního děje, svádějícího k pekelnému tanci v kouři a mlze rudých světel ztracené diskotéky kdesi na konci světa.

Byl to věru neopakovatelný okamžik v dějinách kapely, která byla vždy brána za žijící legendu domácího black metalu. Z dnešního hlediska vyniká o to víc, oč se Vlastovi Henychovi a spol. vyplatilo nebát se zariskovat se svou pověstí a skutečně umělecky stvořit album, na kterém nebude znít jen jako povinný učitelský výklad pro fanoušky s blackmetalovými klapkami na uších. Což, pravda vždycky nemusí být také špatně, ale TÖRRu se zkrátka touto cestou povedlo zaexperimentovat v pravý čas na pravém místě.

(9/10)

„Made In Hell“ (2003)

Cesty principála Henycha se ovšem v roce 2001 s moravskou odnoží z DOGY definitivně rozešly a řešení bylo vskutku překvapivé – do kapely se vrátil Ota Hereš a po epizodě s Josefem Cigánkem doplnil TÖRR za bicí soupravou na tradiční trojici Radek Sladký (ex – PARADOX, FERAT). Se starým známým se ovšem do kapely vrátil i její starý známý duch, a tak když vyšlo na podzim 2003 album „Made In Hell“, znělo to téměř, jako kdyby se Ota Hereš právě vrátil z vojny a kapela nahrávala nástupce „Chcípni o kus dál“.

Black´n´roll, tak jsem před lety v recenzi pojmenoval tehdejší produkci TÖRRu, a i s odstupem času musím říci, že je to stále definice nejtrefnější. Skupina na nahrávce vyšla ze svých čerstvých „staronových“ zkušeností a natočila album, které bylo sympatické zejména díky své vstřícnosti k pragmatismu. Zůstala načichlost dávnou temnou produkcí a k tomu přišel vtip a lehké hudební uvolnění, které po předcházejících výstupech z dílny TÖRRu působilo jako příjemná změna. I díky tomu se pak mnoho ze skladeb alba usídlilo na dlouho v koncertním repertoáru kapely a takové „Made In Hell“ (se vskutku poetickou českou výslovností slovíčka „Made“), „Někdo to rád mrtvé“, „Anální alpinista“, „Silent Hill“ či „Čistě rodinná záležitost“ jsou opravdu věci, které TÖRRu nesmírně sluší a neztratí se ani vedle letitých klasik.

(8/10)

„Törritorium“ (2006)

V roce 2006 vydává TÖRR další studiovou nahrávku, u jejíhož názvu se mu opět daří být poměrně originálním, a to včetně mravenčivého intra, kde je vysvětlováno, co je to vlastně to „Törritorium“. Tím ovšem bohužel výčet pozitiv končí, neboť historicky zcela poprvé zde lze nad formou skupiny a jejím studiovým výtvorem hlasitě zapochybovat. Jakoby jí došly nápady, které ještě před třemi roky byly naprosto svěží, a jejichž absence kapelu odsoudila do role bezradných autorů, kteří se zdají jen těžit ze své slavné minulosti a nedokážou nalézt cestu ven z bludiště svých mnohokrát užitých riffů a dalších postupů.

Docela určitě k tomu přispěl i fakt, že protentokráte zcela chybělo i něco málo vtipného podtextu, který tolik zdobil minulé album, a že snaha TÖRRu být opět velmi tvrdou skupinou, aktuálně spíše tíhnoucí až někam k thrash metalu, tak zůstala ve slepé uličce. Nejlepší a zřejmě jedinou povedenější skladbou alba je „Přes propast času“ a „Törritorium“ je i díky tomu doposud nejslabším článkem jinak vpravdě silného řetězu s oním přívěskem velkého „T“ ve tvaru dvoubřité bojové sekery. Jako bonus registrujeme „Malleus Maleficarum“ alias anglickou verzi legendárního „Kladiva na čarodějnice“.

(4,5/10)

„Inkubátörr“ (2006)

Moderní vlna archivních prací dohnala v témže roce i TÖRR, který při příležitosti oslav 20. výročí vzniku pod vtipným a trefným názvem „Inkubátörr“ (s ještě trefnějším podtitulkem „Demáče, živáky, sračky a odpady“) vydal 3CD, na kterých shrnul celé své „předalbové“ období. Tedy nejen kompletní dema „Witchhammer“, „Törr Gang Live 1989“, „Masturbace mozku“ a pověstnou „Nekrofilii“ projektu 666, ale i kompletní singlovou produkci, mezi níž nechybí ani legendární verze skladby„Armageddon Part II.“ z debutu se Šakalem za mikrofonem. Ta sice nikdy oficiálně nevyšla, ale přesto se jí na jakési kazetě nakonec skutečně podařilo zachovat. Samozřejmostí při takové příležitosti je i bohatý informační materiál, kterého nám TÖRR tentokráte předhodil vrchovatě, protože v přiloženém bookletu je skutečně čím se kochat.

(Kompilace, proto bez hodnocení)

„Inferno Nocturno“ (2010)

Druhý oficiální „živák“ TÖRRu vyšel třináct let po tom prvním a tentokráte už nabídl skutečnou porci všeho, co možnosti záznamu živého vystoupení skupiny nabízejí – tedy maximum hracího času (70:14 min.) a přidané DVD s obrazovým záznamem (z koncertů v Jihlavě v roce 2006, v Třinci na Noci plné hvězd z téhož roku a raritní záznam „Törr Gang Live 1989“). Kapela zde vystupuje v roli zkušených, letitých praktiků (nezbytné Henychovo zvolání „Nazdar rock´n´rollový prasata!“ je pochopitelně rovněž ke slyšení), kteří zatraceně dobře ví, co a proč zahrát, čemuž ostatně odpovídá i obal nahrávky, vedený v přísně metalovém duchu. Krom standardních věcí, které lze očekávat na koncertě TÖRRu, a které tvoří závěrečný písňový blok, je na desce k zaslechnutí také mimořádně povedená, letitá „Předčasný pohřeb“ a za zmínku stojí i „Smlouva s peklem“ a sloky „Análního alpinisty“, které si, na rozdíl od studiových nahrávek, pěvecky vystřihnul Ota Hereš. Jako celek tedy nelze tenhle „Koncert pro basu, kytaru a bicí nástroje“ hodnotit jinak, než pozitivně.

Podobně pozitivní ovšem nebyly vztahy ve skupině samotné, protože v srpnu 2010 obletěla celé Česko zpráva, která zasvěcené nemohla nechat chladnými: Vlasta Henych kvůli názorovým neshodám se zbytkem kapely opustil TÖRR! Byla to vskutku zvláštní situace, v níž kapela ztratila prakticky svůj nejhlasitější symbol, bez nějž si mnozí nedovedli a zřejmě ještě stále nedovedou její fungování představit. Na druhou stranu, zakládajícím členem a tudíž i majitelem „morálních práv“ byl samozřejmě Ota Hereš, takže potud to mělo svou logiku. Jen té pachuti nad rozchodem těchto dvou nezpochybnitelných ikon českého metalu se člověk ne a ne zbavit.

Novými posilami TÖRRu se stali kytarista Tomáš Eisler a baskytarista David Hradílek, oba ze skupiny VIDOCK, ovšem jejich angažmá nemělo dlouhého trvání a zhruba po roce se kapela opět vrátila do třech, když na místo zpívajícího basisty nastoupil Honza „Bart“ Bartoš (ex – PROMILE, NAVAR).

(7/10)

„Tempus Fugit“ (2011)

Již tedy tříčlenný a rovněž také třígenerační TÖRR se prozatím naposledy vrátil do nahrávacího studia na podzim roku 2011, kdy vzniklo album „Tempus Fugit“, deváté řadové, ovšem úplně první bez účasti Vlasty Henycha. Jeho nepřítomnost na něm však paradoxně není až zas tolik poznat, nakolik skladatelská práce ležela již nějaký čas především na bedrech Oty Hereše. Jedním dechem je k tomu ovšem třeba dodat, že právě tento fakt zapříčinil poněkud sterilní studiový výsledek, který v podstatě znamenal jen druhé pokračování šedivého „Törritoria“, jemuž krk zachránila skutečnost, že autorsky se na něm zadařilo na více místech, než tomu bylo v případě jeho předchůdce. Jmenovitě šlo o „Až mě všichni naserou“, „Básníky doby“, skvělou „To smrt jsem já“ (ze které mimochodem totálně vyzařuje aura starých zlatých törrovských časů), „Prokletí zrádců“ a titulní „Tempus Fugit“. Jinak se Ota Hereš dočista ztratil ve svém typickém riffopisu, jenž zapříčinil i vysloveně „vatový“ zbytek obsahu alba.

(5/10)

Náš příběh prozatím končí…

Na prahu roku 2015 TÖRR rozjel domácí turné, na kterém hraje kultovní setlist „Kladiva na čarodějnice“. Co bude dál, ví nejspíš především Ota Hereš, kterého jsem se na to samozřejmě zeptal v následujícím rozhovoru. Krom toho je nicméně jisté, že i kdyby se příběh TÖRRu měl v budoucnu rozmělnit v nejroztodivnějších domácích klubech před dvěma desítkami platících či v dopoledních festivalových hodinách, bude už navždy fascinující výpovědí o svérázném kouzlu doby pozdně komunistické, kdy (nejen) black metal byl třídním nepřítelem, a o nejrůznějších lidských osudech pravých prokletých básníků českého metalového undergroundu, neboť právě takoví většinou tvořili skupinu s tím tak krásně zneklidňujícím názvem o čtyřech písmenech, TÖRR.