OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud si v tuto chvíli významně klepete na čelo a chystáte se psát protestní nótu šéfredaktorovi, cože to má všechno znamenat, zadržte prosím. Ano, písničky Marka Ebena nemají s metalem vůbec nic společného, o elektrickou kytaru, natož bubenické lomození, téměř nezavadíte. Jenomže znamená to snad, že by kvůli tomu musely být méně kvalitní? Kdo má rád nevtíravou a chytrou muziku, noblesně se proplétající napříč všemožnými hudebními žánry, mnohdy vtipně vypointované a přemýšlivé texty, nechť neváhá ani okamžik.
Ebenovské sdružení nedrží stálou pracovní dobu. Při různorodém vytížení sourozenců, především pak autora veškerého materiálu Marka (jistě netřeba připomínat jeho herecké působení v divadle Y, skvělé moderování všemožných akcí či televizních pořadů), se ani není čemu divit, že prodlevy mezi jednotlivými alby jsou takové jaké jsou a že již sedmnáct let spolu bratři Kryštof (24.12.1954), Marek (18.12.1957) a David (6.1.1965) soustavněji nekoncertují. Snad na podporu novinky alespoň pár živých vystoupení proběhne…
Pojďme k materiálu. Úvodní „titulka“ nás přivítá dokonce mírně nakreslenou elektrickou kytarou a rozehranou bicí soupravou. Ve slokách nám industriálně duní kolejnice, pilník či pumpička, čili něco pro příznivce moderního továrenského hlomozu; jinak výborná hitovka o nestíhání termínů a následných výmluvách. Dvojka "Nikdo to nebere" , je hladivá, akustická balada, nic úžasného, ale i takových věcí nám třeba - „volaná srdce jsou dočasně nedostupná“. "Hotely" představují jasný vrchol humoru na desce. Hudebně tlačené převážně klavírem, text o zájezdu sebevrahů úchvatný, nedá mi to necitovat několik největších perel: „Recepční má pěknej fofr na place, dřív než umřou musí všichni zapsat se; ať jsi tuhej vleže nebo ve stoje, do dvanácti vyklidí tě z pokoje; ve třech jazycích ji tam máš zapsanou, žíly podřezávejte si nad vanou…“. Husté že? A veselé! Další baladu "Vidíš, vidíš" zpívá Iva Bittová a protože už na minulé desce svůj klidný hlasový rejstřík odhalila, nejde o žádné překvapení. Případ "Masek" odhaluje typickou kompoziční ukázku páně Ebena, podotýkám vyvedenou, druhý hlas špatného svědomí musel podstoupit značnou modulaci.
Domníváte se snad, že má Marek Eben "Na růžích ustláno"? Chyba, jak jistě stihnete postřehnout ze stejnojmenné skladby. Pochopitelně, čekají nás i písničky z divadelních přestavení. "Senecte pomoz" pochází ze hry CALIGULA a v bluesovém oparu prozradí několik dobrých rad proti lidským neduhům. V roli poradce slyšte skvělého Jiřího Bartošku. "O filmových milovnících" zastihuje bratry ze vzácného dřeva v pokusu o jakési retro, nastíní triky seladónů v originálním znění, nezaskočí však ani otitulkované. Druhým zástupcem divadla, tentokráte ze hry VOSKOVÁ FIGURA, je "Sprostý chlap". Svým nezaměnitelným způsobem ho „prožil“ další „ypsilonkista“ Jiří Schmitzer. Jeho krákoravé téměř-country má grády, jasná tutovka, nutno slyšet! Desítku okupuje první zhudebněný Shakespeare, tklivý "Sonet". "Trampskou píseň", alias geniální parodii na prostoduché popěvky našich předních folk(ne)d(v)ědů jste možná kdysi slyšeli v jakémsi televizním pořadu, tady však dostala ještě větší grády, přítomnost steel kytary vykonala své. Dvanáctá Něva (opět hra VOSKOVÁ FIGURA) čpí dálkami širé Rusi, dumka plná zimy, vodky a splínu, dokonce i s potřebným mužikovským doprovodem. "Je to takové…" „pražskééé, pěknééé a pokleslééé“ aneb malý výsměch mluvě a chování drzých obyvatel matky měst. A na závěr ještě jeden "Sonet", rozvíjející předchozí, ukončený mohutnou korunou hlasů.
Zdá-li se vám bodování přehnané, prosím, vyzkoušejte si Ebeny na vlastní uši. Pokud v nich nemáte slámu nebo neohluchly poslechem „té pravé a jediné metalové hudby™“ přímo u reprobeden, mohla by jim kolekce příjemných písniček přijít náramně vhod. „Váleček“ zkrátka stále umí. Jen doufám, že na příští desku nebudeme muset čekat dalších sedm let!
Marek Eben je nejen výtečný konferenciér a herec, nýbrž také schopný skladatel příjemných písní s milými texty. Společně se svými bratry přichází po dlouhých sedmi letech se třetí deskou a zasáhl-li vás úsměvný klip "Já na tom dělám", bude se vám líbil celá deska.
8 / 10
Marek Eben
- zpěv, ak.kytara, Fender piano, Hammond organ, kole
Kryštof Eben
- Fender piano, ak.piano, Hammond organ, zobcová flé
David Eben
- sopránsaxofon, klarinet, perkuse
a hosté
-
1. Já na tom dělám
2. Nikdo to nebere
3. Hotely
4. Vidíš, vidíš
5. Masky
6. Na růžích ustláno
7. Senecte, pomoz
8. O filmových milovnících
9. Sprostý chlap
10. Sonet 57
11. Trampská
12. Něva
13. Je to takové...
14. Sonet 66
Chlebíčky (2008)
Ebeni v zahradě (DVD) (2004)
Já na tom dělám (2002)
Tichá domácnost (1995)
Malé písně do tmy (1984)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Sony Music/Bonton
Stopáž: 47:28
Produkce: Pavel Skála
Studio: Sono
Príjemná hudba s dobrými textami.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.