Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těmto dvěma týpkům, v nástrojovém obsazení basa a bicí, se povedlo něco nevídaného. Natočili garážově působící dřevorubecký debut a před pár měsíci za něj dostali Brit Awards 2015 za nejlepší kapelu. Desku „Royal Blood“ přitom nahráli tím nejpunkovějším způsobem, tedy dohromady, najednou, leckdy bez nějakého výrazného stříhání a postprodukčního dobarvování. Syrový stoner’n’roll s melodickým vokálem, který jednoduše hrne dopředu zbustrovaná baskytara.
Před rokem o nich vědělo jen pár zasvěcených, teď točí jeden klip za druhým a vyprodávají velké kluby. V čem je fígl? Krom toho, že natočili parádní desku? Podobně jako u Hvězdných válek. Byli na správném místě ve správný čas. Jak jinak.
Deska staví na jednoduchých riffech s leckdy velmi prasáckým zvukem, které na to, že tu máme jen dva nástroje, ani v nejmenším nepůsobí nějak stroze nebo minimalisticky. Základem je prostě chemie. Mezi bicí sestavou a basou to pulzuje způsobem, který mám zažitý z pojmů jako WHITE STRIPES. Jen s tím, že tady je to chlupatější. Velmi podstatnou součást soukolí ROYAL BLOOD tvoří hlas baskytaristy Mika Kerra. Dokáže skrze něj naprosto kouzlit. Melancholie, agónie i exploze, to vše tu je. Máme tu Chrise Cornella nové generace! Celá nahrávka stojí rozhodně za poslech. Ne proto, že vyhrála Brit Awards, ale protože je fakt dobrá.
8,5 / 10
Royal Blood (2014)
Out Of The Black (EP) (2014)
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.