OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zúrivcov z Trollhättanu som mal najradšej v časoch, keď si ešte hovorili CROWN OF THORNS, pretože albumy „The Burning“ (1995) a hlavne „Eternal Death“ (1997) boli v rámci švédskeho melodického death metalu svojou vysokou agresivitou a zároveň ponurou atmosférou originálnymi a mocnými dielami. Rovnako vydarený bolo „debut“ THE CROWN, „Hell Is Here“, trochu návrat ku koreňom, tu a tam vplyv odpáleného rockandrollu, ale tá typická divokosť a vášeň tam stále bola. Neskoršia tvorba mi časom začala splývať, systém „čo rok, to album“ nedáva veľký priestor na vývoj, akurát som časom zaznamenal väčší príklon k starému besnému thrash metalu.
Po niekoľkoročnej odmlke sa THE CROWN v roku 2010 vrátili s albumom „Doomsday King“, ktorý retrospektívne a hlavne po porovnaní s aktuálnou novinkou hodnotím ako vydarený návrat do obdobia medzi „Eternal Death“ a „Hell Is Here“, má to dobré melódie, zároveň solídny ťah a v prvom rade si kapela stále drží typický ksicht. Skrátka nahrávka, ktorá potrebovala poriadne napočúvanie a aj pamätníka, potom tie súvislosti doklapli a výsledný verdikt mohol byť „v rámci klasickej podoby tohto žánru stále veľmi dobrá práca, tak za 7,5/10 v pohode.“
Novinka z januára tohto roku sľubovala veľa, aj vďaka návratu pôvodného vokalistu, nakoniec však ani veľmi nie je čo oslavovať. Album sa dosť často v strednom tempe valí 50 minút, pričom tu by tak o 10 menej veci skôr prospelo. Kolekcia občas veľmi solídnych harmonických a atmosférických nálad je rozbitá nariedením prílišnou rutinou – THE CROWN rozoznáte bez problémov, len by ste od nich aktuálne prijali viac toho doteraz nepočutého, resp. naozaj vydareného. Vokál je v poriadku, dravý, zlostný a dôrazný, zvuk má album dobrý. Čudesným dramaturgickým nápadom je zaradenie coveru „Eternal“ od PARADISE LOST („Gothic“) ako v poradí štvrtej skladby. Švédi ho urobili na úrovni, aj atmosférou celkom zapadá, ale lepšie by mu to pristalo na konci. Inštrumentálka „Meduseld“ pred záverečnou „Godeater“ neurazí, celkovo však mám pocit, že smrť síce nie je mŕtva, ale u kapely si vzala dovolenku.
6 / 10
Cobra Speed Venom (2018)
Death Is Not Death (2015)
Doomsday King (2010)
Crowned Unholy (2004)
Possessed 13 (2003)
Crowned In Terror (2002)
Deathrace King (2000)
Hell Is Here (1999)
Eternal Death (1997)
The Burning (1995)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 50:32
Co sa stalo, nejak ma to album obislo bez povsimnutia
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.