Legenda nejen západočeského metalového podzemí, to je FATA MORGANA, jedna z letitých kapel, které si (paradoxně) největší sousto slávy ukously na sklonku doby komunistické. A přestože nahrávek za sebou zanechala relativně dost (kdo by neznal třeba „Hraběte Konráda“, že), jen jedna z nich, totiž „Spalovač mrtvol“, se až do letoška mohla zvát řadovým studiovým albem a tedy vlastně prakticky i debutem. Album z roku 2003, které završilo období návratu z částečné hibernace skupiny na sklonku tisíciletí, však neobsahovalo zrovna nejexkluzivnější materiál, a tak to zkrátka vypadalo, že FATA stále zůstává cosi dlužna svému jménu a pověstným pódiovým show.

Všeho však jen do času, protože v letošním roce, po předlouhé, prakticky dvanáctileté nahrávací pauze, během níž nicméně stále existovala, se kapela vrací s novým albem, tak trochu mysticky pojmenovaným „Devět bran“. Jádro sestavy tvoří stále pamětníci úplných začátků Roman „Ajsa“ Hanzlíček a Petr „Basa“ Neuman“, spolu s nimi pak živí odkaz skupiny ještě Roman „Sabath“ Benda, David Černý a Jan „Jimbo“ Hucl.

A když FATA MORGANA, tak jak jinak, než v duchu hrubozrnného heavy/thrash metalu, překypujícího temnými náladami a texty. Taková byla skupina ve svých začátcích, kdy navíc tak trochu laškovala s black metalem, a taková je dodnes, kdy existuje a koncertuje neochvějně dál a baví nejen pamětníky, ale i další dorůstající generace fanoušků. Jinou si ji vlastně ani představit nelze.

„Devět bran“ je toho dokonalým artefaktem. FATA MORGANA se na něm na nás s patřičným efektem od samého počátku až do úplného konce mračí a čertí jako tisíc ďáblů, což jí značně ulehčuje nejen Ajsův hromový zpěv, ale stejně tak i hutné kytarové riffy, kterých se protentokráte sešlo pěkných pár a zní skutečně znamenitě. Někdy je to přímo až dokonalé darkmetalové divadlo, které nabízí mrazivě rozpínavou atmosféru a zároveň velmi slyšitelný tah na temnou, pekelnou bránu (titulní věc, „Dračí krev“, „Pavučina smrti“, „Matrix“ či „Pohřbí tě zaživa“), jen na ní zaklepat. Zároveň s tím je slyšitelné, že textové náměty, vedené mnohokrát až v téměř hororové náladě, sice nenabízí žádné hluboké myšlenky či zážitky, ale jinak fungují naprosto perfektně a k typické tváři kapely prostě sednou jako ulité. Skutečně, slovní doprovod třeba takové „Vypadni“ bych asi v každém jiném případě odsoudil jako plytký produkt z dílny neobratného básnického neumětele, ale v ústech Ajsových má natolik zvláštní metalovou příchuť, že mu zkrátka věřím jeho jednoduchou upřímnost.

Pravda, jinak se asi na album bude dívat někdo, kdo kapelu nesleduje od samotných jejích počátků, ale to je něco, čeho už autor těchto řádků nebude nikdy schopen. V historických souvislostech a s přihlédnutím k již zmiňované diskutabilní hodnotě debutu „Spalovač mrtvol“ proto hodnotí „Devět bran“ konečně jako album, které je se vším všudy hodno jména FATA MORGANA a statusu, který si skupina v domácích končinách vybudovala. Škoda, že nepřišlo již daleko dříve a nedalo tak prostor dalším svým následovníkům, aby ho ještě překonaly. Ale co já vím, výzvy, ty mají Ajsa a spol. rádi…