Tichost, v jaké německá legenda romantického metalu STORMWITCH vypustila do světa své jubilejní, desáté studiové album, se ani v nejmenším nedá srovnat se slávou, jíž kapela požívala ve svých nejlepších létech, totiž na sklonku osmdesátých let minulého století. Přes veškerý svůj neradostný podtext je to ovšem konstatování celkem logické, protože Němci jsou jinak naprosto ukázkovým příkladem těch heavymetalových sdružení, jimž někdejší vlna grunge vzala půdu pod nohama, a oni už se z toho pak nikdy nedokázali úplně zotavit.

A tak přestože „žijí“, dá se říci, že spíše už jen na okraji metalového dění, byť všichni pamětníci dob dávno minulých a skalní příznivci v jedné osobě, kterých rozhodně není málo, si to rozhodně nebudou myslet. Těm se ostatně Andy Mück (nebo, chcete-li, Andy Aldrian) alias jediný původní čen kapely, který to s ní táhne neúnavně dál, se svými parťáky čas od času odvděčují koncertem anebo dokonce novým albem. A i když na něj v novém tisíciletí doposud došlo jen třikrát, vždycky to byla (a je) příjemně poslouchatelná záležitost dosvědčující tomu, že STORMWITCH zkrátka své černěromatické heavymetalové řemeslo stále umí.

Skoro jakoby fungovala kouzelná formulka o tom, že pakliže se v názvu alba objeví slovíčko „Witch“, nebude s jeho hudebním obsahem pražádný problém. Na „Season Of The Witch“ je to patrné od samého počátku, kde hrají prim obě úvodní skladby, a sice řízný otvírák „Evil Spirit“ a v protikladu k němu pomalejší, pečlivě vyrýsovanou originální melodií ozdobená „Taliesin“. A když slyšíte, jak skvěle a s nezaměnitelně nakažlivou jiskrou to ústřednímu čaroději Andymu stále zpívá, ani se vám nechce věřit, že debut téhle skupiny vyšel už před jedenatřiceti léty.

Forma z úvodních dvou skladeb kapele, pravda, rozhodně nevydrží po celou hrací dobu alba, ale to je něco, s čím se dá smířit, obzvláště když ty zajímavější skladby i tak jednoznačně převažují. „Season Of The Witch“, „Runescape“, „At The End Of The World“ či „The Harper In The Wind“, tam všude STORMWITCH doslova dýchají melodickým metalovým životem a energií, podobně jako třeba příroda po krátkém, osvěžujícím lijáku, po němž se pročistí vzduch a všechno je tak nějak optimisticky naladěno. Věčná škoda mizerně nazvučených bicích, jejichž nepřirozeně vysoký pleskavý zvuk zní jako produkt z dílny prastarého počítače a ne zkušeného živého rytmika, a je tak zároveň jedinou šmouhou na obraze o STORMWITCH v patnáctém roce nového tisíciletí.

Obraze, na němž je tahle německá pětice vymalována standardními černobílými technikami v pozici letité kapely, která si svým novým autorským materiálem tam, kde by se už jiní dávno svíjeli v křeči, stále ještě dokáže své posluchače podmanit naprosto nenásilně a přirozeně.