Březen za kamna vlezem! Ale vzhledem k faktu, že je teprve listopad, vlezeme si raději do nějakého pěkného klubu, ne? 9.listopadu nám k tomu dala příležitost novodobá Mekka brněnského klubismu – klub Babylon, který toho dne přivítal zajímavou národnostní a žánrovou směsici – bratislavské speedery DEAD POETS SOCIETY, západočeské deathery PANDEMIA, ostravské melodiky SALAMANDRA a německý dvojzápřah – EDGUY a KREATOR.
Vzhledem k tomu, že trpím několika královskými chorobami či vlastnostmi, z nichž musím jmenovat mimo dny hlavně dochvilnost a přesnost, dostavil jsem se pozdě. Paradox? Ani ne. Pořadatelé totiž nečekaně a zákeřně posunuli začátek hudební seance na 18:30 hod (místo plánovaných 19:00), tudíž jsem přišel o jistě skvělé vystoupení DEAD POETS SOCIETY vedených famózním petržalským bardem Mayem „Štětulobijcem“ Petraninem. Nezbývá, než pogratulovat „chalanom“ k dalšímu výraznému milníku jejich kariéry – přece jen dělat předskokana KREATOR, to je věc, které se některým kolegům nepodaří, ani kdyby chlastali a lemtali s tuctem promotérů dvě noci v kuse. Mou absenci mi Marian naneštěstí vynahradil během vystoupení EDGUY, kdy mi poměrně hlasitě broukal Tobiasovy texty do levého ucha. Odporné. PANDEMIA se zhostila své nevděčné role s pokorou a důstojností sobě vlastní. Ono dělat jako death metalová kapela předvoj speedové elitě, navíc před publikem striktně naladěným na speedovou notu, není žádný med. Lidi se moc nehýbali a jen tak nějak postávali. Pravda, mezi skladbami aspoň hlasitě zatleskali. Po půlhodince PANDEMIA vystřihla předělávku arakainovského songu „Proč“, za kterou samozřejmě sklidila největší aplaus, a odebrala se na pochod do backstage, kde se na vyhřátých gaučích vystřídala se SALAMANDROU. Ti se svým stylovým zaměřením vyvolali přece jen mnohem pozitivnější posluchačskou odezvu. Od prvního tónu se šermovalo ručkama a třepalo hlavičkama, až se hory zelenaly. SALAMANDRA jela jako po másle a potvrzovala dlouhými lety dřiny vydobytý status české speedové špičky. Sklidila zasloužený potlesk a odebrala se tam, odkud přišla – tedy do zákulisí a posléze do Slezska. Každá z předkapel dostala na svých večerních pět minut slávy zhruba půlhodinku. Pauzy mezi jednotlivými vystoupeními byly velmi krátké, takže už kolem půl deváté se začalo s větší přestavbou pódia tak, vyhovělo potřebám hvězd.
Já jsem si zatím v chvilku zdříml, než mě z tohoto blaženého stavu vytrhl podivný pokřik davu: „Fůůůj!“ Co to? Fuj kolalokově limonádě? Protřel jsem si uši a oddechl jsem si. To už totiž dav vyvolával své oblíbence „Edgůůůůj“. A to už se kolem mě šinou: Felixovi plesknout do pracky, Eggiho plácnout po zadku a Jensovi flusnout pro štěstí na triko. Základ pro úspěšný koncert jsem tedy položil. Zbylí dva členové šli na plac bohužel pro ně druhou stranou. Hbitě jsem se přesunul na poslechově výhodné pozorovací místo, kde jsem měl Tobiho se svými oříšky jako na dlani. Začali jsme (nepočítám-li nezbytné intro) songem „Fallen Angels“ z aktuálního CD „Mandrake“. V kotli se na ramenou statných jinochů objevily první lepé děvy. Kdyby mi vrozený stud nebránil, hned bych si šel šáhnout. Příště budu statečnější. Mezitím se z Tobiho vyklubal prachsprostý vyděrač. Prý jsou EDGUY v České republice poprvé a je jen na nás jestli ne naposledy, a tak že prý máme řvát, neboť jsme na heavy metalovém koncertě. Přiznám se, mlčel jsem jako Bezruč v sloji. Zkoušel jsem také uklidnit své okolí, ale to si nedalo říct. EDGUY tedy asi přijedou znovu. Nevadí. To už jsme byli někde u třetí písničky, když to u stropu Babylonu začalo podivně rejdit. Do té doby poklidně visící netopýři pravděpodobně pojali podezření z blížícího se jara a jali se nalétávat na svého buditele Tobiase. Ten to při vědomí, že se vzteklými netopýry si není radno zahrávat, vzal od další skladby o oktávu níž a měl pokoj. Ale návštěvníci pokoj neměli, neboť EDGUY do nich pálili jeden hit za druhým. Playlist byl na chlup stejný, jako o den dřív v Detvě (viz Petřin report) (tedy Fallen Angels, Tears Of Mandrake, Babylon, Land Of The Miracle, Headless Game, Pharaoh, Vain Glory Opera, Save Us Now, How Many Miles, Avantasia, Out Of Control – kdo jako první projeví ve fóru pod článkem o originál playlistu zájem, má ho mít – ještě je teplý a dlouho bude), Tobi byl ve formě, zvuk byl v pořádku, atmosféra byla příjemná, chorály byly mužné, publikum pěvecky mírně falešné, ale hlavně spokojené… Zkrátka a dobře, hezký speedmetalový koncert.
Po odchodu EDGUY dochází k takřka stoprocentní obměně kotle. Není divu. Žánrová odlišnost EDGUY a KREATOR, kteří si už téměř dvacet let tlačí tu svou káru po vyježděném old-school-thrashmetalovém chodníku (pravda občas najeli na hrbol, ale naštěstí se tímto drobným nadskočením nenechali rozhodit), je přece jen markantní. Přestože thrash metal už má svůj zenit dávno za sebou, v živém provedení takových matadorů, jako jsou petrozzovci, má stále co říct. Vlastně říct ani ne, ale hlavně pobavit! Nepředpokládám, že se seznam odehraných skladeb KREATOR výrazněji lišil od detvanského vystoupení. Po úvodním intru tedy otvíráme „Violent Revolution“. Z celého vystoupení bylo patrno, že kapela hraje v první řadě pro fanoušky a ne pro sebe, tzn. fláky starší, což mají mazlíčci rádi. Mille toho mezi skladbami mnoho nenakecá, a to hlavně z toho důvodu, že KREATOR to berou šupem po dvou i třech skladbách v kuse. Ale když už se svým podmračeným kukučem promluví resp. zařve, případně přidá nějaké výrazné gesto jako při uvedení „Under The Guillotine (několikanásobně přejetí ukazováčkem po krku), tak si podvědomě šaháme do kalhot. Ke kvalitě zvuku lze snést jen drobné výhrady. Méně technické písně, tedy ty z prvních dvou alb „Endless Pain“ a „Pleasure To Kill“, nebyly zrovna čisté. Ale na druhé straně tyto hity každý bezpečně zná, takže trošku zastřený zvuk nebyl překážkou zběsilému paření fans, které bylo víceméně intuitivní. U songů složených po roce 1987 byl zvuk v naprostém pořádku. Bohužel oproti koncertu NILE byly mezi fanoušky a pódium umístěny provizorní zábrany, kvůli nimž jsme se nějakého zběsilého stagedivingu nedočkali. Hodinka a půl ve společnosti KREATOR ubíhá jako voda. Jako dezert se servíruje Terror Zone a na úplném konci setu uděluje Mille Tobiasovi důraznou lekci z předmětu zvaného „práce s publikem“. To, co Tobias páčil z publika snad deset minut (rozuměj nějaké to pořádně hlasité zařvání), to z něj Mille dostal prakticky okamžitě. Vyžádaný stenografický záznam vypadá asi takto:
Mille: „And now I want evrrry motherfucker in this fffucking place to say the fffucking word HATE!!!“
„Kvík,“ opáčilo publikum.
„SCHEISSE!!!!“ kontroval neuvěřitelně nasraný Mille, až se nám leknutím stáhly půlky, že by ani Milda nepronikl. Repete bylo samozřejmě o něčem jiném. Poslušně a hlasitě se zařvalo „HATE“, čímž jsme odstartovali „Flag Of Hate“ postupně se přelivší do obligátního „Tormentora“. Frenetický jásot a padla. Ještě se bez nároku na úplnost pokusím o rekonstrukci playlistu (bez uvedení pořadí, chybí 2 – 3 kousky): Violent Revolution, Extreme Aggression, Pleasure To Kill, Phobia, People Of The Lie, Renewall, Under The Guillotine, Bethrayer, Coma Of Souls, Terrible Certainty, Terror Zone, Flag Of Hate, Tormentor.
Jednoznačně zdařilá akce, k níž rovněž přispěla zprovozněná šatna, tři na plný výkon jedoucí výčepy (nikoliv dva, jak jsem nepřesně uvedl v reportu z NILE a spol.) a také v mezipatře bystře přistavený vozík s hot-dogy a jinými pochutinami. Domů tedy odcházelo několik stovek (přesně 570 platičů) spokojených metalových příznivců a několik desítek neméně spokojených milovníků uzenin.